(též něm. Helfenstein)
Starobylý a mohutný hrad Helfštýn, jehož počátky spadají snad do konce 13. století, dodnes vévodí údolí Moravské brány. Počátky hradu, položeného na strmém kopci nad řekou Bečvou, jsou nejisté a sporné, ale je známo, že od konce 14. století patřil pánům z Kravař, kteří také nechali zesílit jeho opevnění. Lacek z Kravař, moravský zemský správce (od r. 1411) a jeden z nejvýznamnějších zastánců reformního hnutí, byl také prvním z rodu, kdo na Helfštýně sídlil.
Páni z Kravař však prodali Helfštýn již před polovinou patnáctého století, a ten se nakonec po různých změnách stal r. 1474 majetkem pana Viléma z Pernštejna a tudíž součásti největšího majetkového šlechtického komplexu na Moravě. Za Viléma bylo vybudováno velké a opevněné hospodářské podhradí a hrad došel i dalším změnám.
Již po polovině 16. století mění Helfštýn, v souvislosti s finančními problémy Pernštejnů, opět majitele. Z těch několika, co se v následujících desetiletích střídají, jmenujme alespoň pány z Bruntálu, za nichž došel Helfštýn další přestavbou ke konečné podobě, z níž je však bohužel dnes zachovaná jen část.
Po neúspěšném stavovském povstání získal ve dvacátých letech pro sebe Helfštýn kardinál František z Ditrichsteina, samotný hrad byl však v následujících desetiletích několikrát vypleněn a na konci třicetileté války zůstal v zuboženém stavu.
V následujících staletích Helfštýn chátral, byť byl ještě krátkodobě využíván jako opěrný bod pro císařská vojska a posléze se stal součástí olomoucké pevnosti se stálou posádkou. V devatenáctém století již šlo o zříceninu, přitahující hlavně romantiky a posléze turisty. Po druhé světové válce byl hrad zařazen jako významná památka do kategorie státní hradů a začaly zajišťovací i restaurátorské práce. V roce 1952 byl Helfštýn vyhlášen národní kulturní památkou. Mezi dnešní nejznámější turistické aktivity patří kromě vystoupení historických šermířských skupin či různých divadelních souborů také pravidelný festival uměleckých kovářů Hefaiston.
Valašské muzeum v přírodě bylo založeno v roce 1925 sourozenci Jaroňkovými a je tak nejstarším muzeem svého druhu ve střední Evropě.
Rožnovský skanzen má tři hlavní části:
Dřevěné městečko je nejstarší částí muzea. Jeho uspořádání přibližně napodobuje rožnovské náměstí v druhé polovině 19. století. Navštívit je možné měšťanský dům, radnici, hostinec i dřevěný kostelík Sv. Anny. Velké měšťanské domy a centrální stavby jsou obklopeny i dalšími menšími domy různého původu, v nichž dnes vystavují výsledky své zručnosti místní mistři a znalci tradičních řemesel. V muzeu se po celý rok konají různé turistické aktivity, inspirované folklórními svátky a tradicemi.
Mlýnská dolina je unikátní svou sbírkou technických budov – k vidění je vodní mlýn, XXX vlna, vodní pila a konečně vodou poháněná souprava kladiv pro kováře. Všechny budovy jsou plně funkční, o čemž se mohou turisté denně přesvědčit. Kromě vodou poháněných mechanismů jsou při práci k vidění i samotní kováři či mlynáři. Mlýnská dolina je unikátním symbolem a dokladem lidské nápaditosti, respektu k přírodě a přírodním silám a schopnosti získat pro sebe část síly a energie přírody.
Valašská dědina je nejrozsáhlejší a zároveň nejvíce se rozvíjející součástí muzea. Představuje neustále doplňovanou rekonstrukci lidského společenství na valašské vesnici. Jednotlivé domy, jejich komplexy a farmy se prolínají s políčky, zahradami či ovocnými stromy tak, jak to bylo po staletí přirozené. V současnosti je deset z těchto dřevěných domů otevřeno pro veřejnost a nabídku dále rozšiřuje Štůralův hostinec, v němž můžete ochutnat desítky tradičních jídel a nápojů.
Hrad byl založen na počátku 14. století, jeho nejstarším známým vlastníkem byl Búz z Búzova v letech 1313-1339. Hrad poznal řadu majitelů, mezi než patří například moravský markrabě Jošt, jenž jej přenechal pánům z Kunštátu, kteří jej vlastnili téměř celé 15. století; roku 1696 jej však zakoupil Řád německých rytířů. Řád hrad držel až do moderní doby – v roce 1939 byl hrad zkonfiskován a předán do správy Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdenkmäler se sídlem v Berlíně; po druhé světové válce pak byl Bouzov opětovně zkonfiskován, tentokrát českým státem.
Bouzov je unikátní především díky tomu, že byl na přelomu 19. a 20. století plánovaně přestavěn (projekt Georg von Hauberissera na zadání arcivévody Evžena Habsburského) ve středoevropském duchu, kombinujícím především gotiku s renesancí, a hlavně s myšlenkou jeho zpřístupnění veřejnosti. Nádherné, citlivě upravené exteriéry pak doplňuje zachovalý mobiliář a množství významných uměleckých děl.