Bulletin SVU Info – 27. 6. 2004

 

Bulletin SVU Info – 28. 6. 2004

 

Bulletin SVU Info – 29. 6. 2004

 

Bulletin SVU Info – 30. 6. 2004

 

Bulletin SVU Info – 1. 7. 2004

 

Bulletin SVU Info – 2. 7. 2004

 

Bulletin SVU Info – 4. 7. 2004

 

 

 

 

 

Slovo rektorky Univerzity Palackého v Olomouci

Slovo děkana Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

Kulturní historií Moravy se určitě můžeme pochlubit, – rozhovor s prof. PhDr. MUDr. Janou Mačákovou, Csc., rektorkou Univerzity Palackého v Olomouci

Od kongresu očekáváme hodně, – rozhovor s Miloslavem Rechcglem, prezidentem SVU

ZVEME VÁS NA VÝSTAVU - ČEŠI V AMERICE

Moravana od Čecha nerozeznám, – rozhovor s americkým velvyslancem Williamem Cabannisem

Hudba nezná hranic, – rozhovor s profesorem  katedry muzikologie Janem Vičarem

 

 

Slovo rektorky Univerzity Palackého v Olomouci

 

Vážený pane prezidente Československé společnosti pro vědy a umění, vážení členové SVU, ctění hosté,

 

je pro mne zvláštním potěšením, že Vás mohu přivítat jménem spolupořadatele Vašeho 22. výročního světového kongresu, jménem akademické obce Univerzity Palackého v Olomouci i jménem svým.

 

Po desetiletí se kongresy Československé společnosti pro vědy a umění konaly mimo území, k němuž se Československá společnost pro vědy a umění ve svém názvu hlásí. Sametová revoluce Vám otevřela možnost bližší osobní spolupráce s vědeckou a uměleckou veřejností v Československu, později rozdělenému na Českou  a Slovenskou republiku. Výrazem této nové reality bylo konání světových kongresů v Praze a v Plzni.

 

Letošní důraz na Moravu  - posunutí místa konání kongresu do centra Moravy, do Olomouce, i Morava jako téma odborné části kongresu  - má zvlášť v tomto roce neopomenutelný symbolický význam. Morava leží mezi Čechami a Slovenskem, spojuje obě země, k nimž Vás poutají rodové vazby. A právě od letošního máje mají k sobě tyto země  - jako rovnoprávné součásti rozšířené Evropské unie  - opět blíž.

 

Je pro nás nesmírnou poctou, že jako tradiční vzdělanecké a kulturní centrum byla olomoucká univerzita, nejstarší vysoké učení na Moravě, oslovena, aby se ujala role hostitele. Věřím, že se této role zhostí, jak nejlépe umí.

 

Přeji Vám, aby se Vám na Moravě, v Olomouci a na Univerzitě Palackého v Olomouci líbilo.

Přeji Vašemu jednání zdar.

 

Jana Mačáková

rektorka UP

 

 

zpět

 

 

Slovo děkana Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci

 

Lze jen s potěšením přijmout rozhodnutí Československé společnosti pro vědy a umění konat 22. výroční světový kongres SVU v Olomouci, a to ve spolupráci s akademickým prostředím Univerzity Palackého.

Věnujeme-li pozornost Čechům a Slovákům, českým a slovenským dějinám, píšeme-li dějiny Čechů a Slováků, pak nelze opomenout jedinečný podíl a vklad Čechů a Slováků žijících mimo hranice historických zemí jak k vlastním českým a slovenským dějinám, tak k minulosti a přítomnosti zemí, které se staly jejich dočasnými či trvalými domovy.

Češi a Slováci v cizině tak sehrávají roli spojovníku a svorníku při utváření mezinárodní a mezistátních kontaktů, přinášejí a zprostředkovávají oboustranně přínosné podněty. Jsou nelepšími vyslanci českého a slovenského zahraničněpolitického zájmu. Znají zvyklosti a životní pravidla svých nových domovů. Odtud pak vyplývá jejich nezastupitelné postavení jako prostředníků a zprostředkovatelů české a slovenské kultury v cizině, jakož i prostředníků a zprostředkovatelů poznatků o cizině v českém a slovenském prostředí. Jsme povinni jejich osudy a dílo poznávat, zaznamenávat a uchovávat pro současnou i budoucí generace.

22. výroční světový kongres SVU ať je pro Čechy a Slováky v cizině, zastoupené Československou společností pro vědy a umění, dobrou zprávou o ceně jejich díla, jakož i dobrou zprávou o organizátorech tohoto prestižního setkání – dobrou zprávou o Univerzitě Palackého a o její Filozofické fakultě.

 

Ivo Barteček

děkan FF

 

V Olomouci 27. června 2004

 

 

zpět

 

 

Kulturní historií Moravy se určitě můžeme pochlubit,

říká prezidentka kongresu prof. PhDr. MUDr. Jana Mačáková, Csc., rektorka Univerzity Palackého v Olomouci.

 

Kongres SVU je prioritní a prestižní akcí UP. V čem vidíte jeho význam?

Pořádání světového kongresu Československé společnosti pro vědy a umění má pro UP velký význam. Je to akce, která se v ČR koná jen jednou za dva roky, takže pro nás bylo velmi významné, že jsme se mohli ucházet o pořadatelství a hlavně že jsme byli vybráni. Přijede sem celá řada významných osobností z USA, ale i z jiných oblastí. To nám umožní navázat kontakty, které ještě nemáme, případně obnovit ty, které již sjednány jsou. Můžeme také představit UP jako celek, její jednotlivé fakulty i obory. Kongres umožní také porovnat výsledky výzkumů a vůbec přinese pohled americké strany a jiných na nejrůznější oblasti dění. Je to také dobrá příležitost pro studenty, i když se koná v době, kdy semestr již skončil a jejich účast na konferenci je tedy spíše otázkou. Přesto doufám, že si studenti čas najdou a přijdou si některé příspěvky poslechnout.

 

Jedná se o náročnou akci co do přípravy i samotné realizace. Jak je projekt financován?

Konkrétní údaje o financování celé akce mají kolegové z filozofické fakulty. Já jen dodám, že akce je to skutečně velmi náročná, a proto se na jejím financování podílí nejen UP, ale také Statutární město Olomouc, Olomoucký kraj a samozřejmě zahraniční strana.

 

Tématem kongresu je Morava viděná z vnějšku. Jak téma souvisí s aktivitami UP?

Téma kongresu se prolíná zejména se zaměřením filozofické fakulty, kde velmi úspěšně probíhá výzkumný záměr s názvem Výzkum historie a kultury Moravy jako modelu pro existenci regionu, jehož hlavním řešitelem je profesor Petrů. Toto výzkumné zaměření vybrala filozofická fakulta jako svou prioritu na léta právě končící a UP ji potvrdila. Kromě toho na teologické fakultě probíhá podobně zaměřený výzkum, i když ten se týká spíše sakrální architektury.

 

Máte ze zahraničí nějaké zkušenosti s tím, jak je na Moravu nahlíženo z vnějšku?

Nevím, jestli já jsem ten pravý, kdo to může porovnávat, nicméně význam Moravy, který tu už nyní nepochybně je, se tímto může ještě zvýšit, protože právě ve sjednocené Evropě vzrůstá význam regionů. Možná to teď z našeho pohledu tak nevypadá, ale řada finančních aktivit a projekcí zaměřených na Moravu, se týká především menších celků.

 

Jak se daří konkrétně propojení UP s mezinárodním kontextem?

Propojení UP s mezinárodním kontextem je dáno celou řadou smluv se zahraničními školami, jejichž počet se blíží počtu dvacet čtyři. Tyto kontakty se týkají celé oblasti Evropské unie, ale i zemí mimo EU. V souvislosti s kongresem uvádím, že jsme navázali spolupráci také s celou řadou univerzit v USA, a i v jiných oblastech.

 

V čem podle Vás tkví důležitost regionu Moravy, co je naše největší bohatství v historii, na co můžeme být pyšní?

To je přesně otázka, na kterou by měl odpovědět samotný kongres a onen výzkum. Jistě budou odpovědi znít v celé řadě přednesených příspěvků. Já nepatřím k zastáncům Moravy v tom smyslu, že bychom se měli za každou cenu zvýraznit a zviditelnit, ale historie Moravy, hlavně ta kulturní, je velmi bohatá a tím se pochlubit určitě můžeme. Ostatně stačí jen vzpomenou Velkou Moravu, tam je ten význam jednoznačný...

 -les-

 

 

zpět

 

 

Od kongresu očekáváme hodně,

říká Miloslav Rechcigl, prezident SVU

 

Už jste někdy dřív navštívil Olomouc?

Byl jsem tady vloni, abych ji viděl a dohodl nějaké detaily kongresu.

Takže kongres se plánoval už od loňska?

Plánovat jsme ho začali před dvěma lety a už tenkrát uvažovali, že bychom vybrali právě Olomouc, ale nějak se nám to opozdilo.

Proč právě Olomouc?

Z mnoha důvodů. Po roce 1990 jsme začali mít řadu kongresů nejdříve v Československu a potom v ČR. První dva byli v Praze, potom jsem chtěl, aby se další konal v Olomouci, a obrátil jsem na tehdejšího rektora Jařaba. To bylo v roce 1996. Jenže právě v tu dobu probíhaly oslavy jubilea univerzity a už bychom se nebyli vešli. Kongres se tak konal v Brně a potom v Bratislavě. Olomouc byla logickou volbou – už jsme o ní dlouho uvažovali, protože jsme věděli, že má druhou nejstarší univerzitu. Já ji sice nikdy nenavštívil, ale každý mi vyprávěl, že je to hezké město, historicky důležité, atd. atd. A v loni, když jsem ji viděl, jsem se v tom ještě utvrdil.

Co od letošního kongresu očekáváte?

Očekáváme hodně, jak po profesionální, tak po společenské a kulturní stránce. Očekáváme, že bude kvalitní, obsahově zajímavý a že přitáhne dost lidí, kteří mezi sebou naváží kontakty a třeba začnou spolupracovat.

Kterou přednášku si rozhodně nenecháte ujít?

Tři čtvrtiny přednášek jsem dával dohromady a vybíral řečníky, takže mám vztah k celé řadě z nich. Je připravena celá řada zajímavých přednášek. Např. Jak řídit univerzitu americkým stylem, které se zúčastní několik rektorů a různých amerických administrátorů.

Jeden panel bude o ženské otázce. Řídí ho Luise Herman, Američanka, která má k Čechám velice dobrý vztah. Je odbornice na tyto otázky a podařilo se jí získat nejvýznamnější ženy z Čech i ze Slovenska, které se tímto tématem zabývají: paní senátorku Moserová, paní Šiklovou a paní Marksovou – Tominovou.

Pondělí odpoledne je věnováno osudům a zkušenostem našich přírodovědců v Americe, kteří, abych tak řekl, udělali díru do světa, z ničeho se dostali na přední místa. Jsou členy Americké akademie věd a to je v Americe ta největší pocta – kromě Nobelovy ceny nic vyššího není. To by myslím, mohlo přitáhnout obecenstvo.

Vím, že jste jedním ze zakladatelů Společnosti pro vědy a umění.

Nejsem hlavní zakladatel. S tou myšlenkou přišel jeden Moravan, Jaroslav Němec, který pocházel z Uherského Brodu. Po založení společnosti v roce 1958 se stal jejím generálním tajemníkem. To on si zaslouží hlavní uznání.

Já jsem u toho byl od samého začátku, když jsem byl ještě úplný benjamínek, a jsem v  SVU až od teď, což je hodně dlouho. Řadu let jsem byl předsedou, poprvé v roce 1974, pak jsem byl znovu zvolen v roce 1976. Ale v roce 1978 už jsem si řekl “šlus” a “dal jsem si pohov”. Ale po sametové revoluci jsem si to rozmyslel…

Jaké byly prvotní důvody pro založení SVU?

Jak říkal Jaroslav Němec: SVU vznikla ze vzteku nad situací, jaká existovala v Čechách. Historické tradice byly porušeny, neexistovala svoboda tisku, kultura šla dolů. My v cizině jsme měli ještě jiné důvody a sice velké třenice mezi různými politickými organizacemi. Bylo třeba, aby to skončilo a lidi začali konat pozitivně a táhli za jeden provaz.

Dělali jsme Československu tzv. visibilitu. Přednášeli jsme, vydávali knihy, organizovali přednášky a konference, kde jsme seznamovali Američani, Němce, Francouze a další s československou kulturou. To byl hlavní účel. V té době se o Československu mluvilo moc špatně. My jsme chtěli ukázat na pozitivní stránky. A myslím, že se nám to povedlo. Působili jsme na akademické půdě, kde jsme byli respektováni a nedívali se na nás jako na propagandistickou organizaci, ale jako na profesionály. Myslím, že to, co SVU udělala, bylo pozoruhodné. A bylo to v té době třeba.

A po revoluci v roce 1989?

Za normálních okolností bychom přestali po Sametové revoluci fungovat jako jiné organizace. Když jsme ale viděli, jak situace vypadá, že ta euforie, co tady existovala, začala pozvolna mizet, řekli jsme si, že ještě můžeme udělat kus práce a že pojedeme dál. A tak jedeme dál. Děláme víceméně, co jsme dělali – vydáváme knihy a pořádáme přednášky. Pořád vlastně děláme reklamu Čechům a Slovákům. Máme teď ale víc priorit.

Například?

Například udržení českého kulturního dědictví v cizině. Byla by velká škoda, kdyby zmizelo. Máme zájem udržet dokumenty a archivy. Loni jsme uspořádali s českou a slovenskou ambasádou pracovní konferenci o amerických archivních materiálech v souvislosti s Československem. Přijela řada významných archivářů z Ameriky, Čech i Slovenska. Výsledkem jsou publikace, které jsem redigoval a které zde budou představeny.

Vytvořili jsme řadu soupisů archivních sbírek v Americe, z nichž se dozvíte, co v které knihovně najdete apod. Je to takový základ k udržení dědictví a má význam pro emigranty i pro ČR, kde je o něj také veliký zájem. Je to součást české kultury.

Další prioritou je zájem o mladé lidi. Chtěli bychom, aby se více projevovali. Také chceme pomoct, aby lépe fungovaly mezilidské vztahy, k tomu se vztahuje i zmiňovaná ženská otázka.

Když se zamyslíte nad všemi dosavadními kongresy máte pocit, že některý byl opravdu výjimečný?

Pochopitelně první kongres v Československu v roce 1992. Byl unikátní, protože byl právě první v Československu a sjeli se na něj lidé z celého světa – přihlásilo se jich šest set! Teď už to není takové unikum. Každý sem může jezdit, kdykoli chce… Ale každý kongres měl něco do sebe.

Čím se vaše kongresy liší od jiných?

Naše kongresy jsou zvláštní právě tím, že kromě hlavního tématu zahrnují i panely z různých dalších oborů – vědy, politiky, historie, lingvistiky, práva, medicíny atd. Snažíme se vyhovět různým skupinám, každý si může vybrat. V ČR, jak mi bylo řečeno, neexistuje podobná organizace, kde by byla zastoupena všechna odvětví. Ale obory se prolínají, i věda s uměním. A na našich kongresech je to možné zachytit. Unikátní je to ale i v Americe.

Tématem letošního kongresu je pohled na Moravu z vnějšku. Jak Vy ji z této perspektivy vidíte?

Mám k Moravě velice blízký vztah, i když jsem rozený Čech. Vždycky jsem se zajímal o moravské bratry. Když byla jednota bratrská zakázána, odešli někteří bratři do Lužice a Saska a založili osadu, pak se hromadně odstěhovali do Ameriky a znovu založili svou církev – Moravian church nebo Moravian brothers. Jimi se zabývám, to je můj koníček. Našel jsem propojení mezi jednotou bratrskou a moravskými bratry. Také jsem se zabýval Moravany, kteří se vyznamenali v Americe.

Už máte představu o příštím kongresu?

Příští rok bude konference a až pak další kongres. Ale nemáme ještě žádnou konkrétní představu. Jen se snažíme dělat ho pokaždé někde jinde – je to zajímavější…

-fim-

 

 

zpět

 

 

ZVEME VÁS NA VÝSTAVU - ČEŠI V AMERICE

 

Dnes v 18 hodin bude v Galerii Konvikt zahájena výstava fotografií nazvaná Češi v Americe. Organizátory výstavy, kterou si zájemci budou moci prohlédnout i během měsíce července,  jsou společnost Communicatio Humana a Ivan Dubovický. Náplň expozice přibližuje ředitel společnosti Communicatio Humana David Kraft.

 

Které instituce vám zapůjčily vystavované fotografie?

Především bych měl zmínit Náprstkovo muzeum, dále České a slovenské národní muzeum se sídlem v Cedar Rapids, New York Library nebo Americkou obec sokolskou. Exponáty jsou však zapůjčeny ještě z mnoha dalších, ať už zahraničních či domácích institucí, ale i od soukromých osob.

Jaké období snímky zachycují?

Od prvních přistěhovalců z českých zemí, jejich prvních stop v Americe, až do současnosti.

A jaká témata výstava nabízí?

Je rozdělena na větší tematické celky jako církev, škola, novinářské řemeslo, první světová válka, meziválečná doba, druhá světová válka, události po roce 1948 a velmi stručně i vývoj po roce 1989. V podstatě jsou tu zachyceny vztahy Čech a Ameriky napříč historií.

Jsou součástí expozice kromě fotografií i jiné exponáty?

Výstava v té podobě, která bude představena tady, je panelová, cestovní podoba. V Národním muzeu byla výstava doplněna o lodní podpalubí, tzv. steerage, které by mělo návštěvníkům přiblížit, jak vypadaly poměry v podpalubí, když lidé pluli do Ameriky.

Poputuje výstava z Olomouce i na nějaká další místa?

Jednali jsme s novým českým centrem v New Yorku, ale to je ještě ve výstavbě...

Který z tematických úseků nejvíce zaujal Vás?

Hezkých částí je tu hned několik. Líbí se mi například typografie, české noviny a tiskárny v Americe, což je dáno i mým povoláním. Zajímavá je i část věnovaná Masarykově zahraniční misi v USA. To je asi to nejzajímavější.

Jak se díváte na vztahy mezi Amerikou a Moravou?

Z pozice Ameriky jsme jedna malinká země uprostřed Evropy, ale naopak lidé, kteří přicházejí do Ameriky, si dobře pamatují na zemi, z níž pocházejí. Přesně rozlišují, jestli přišli z Čech nebo Moravy, pamatují si na své kořeny. Právě to se pokouší zachytit i naše výstava. Kromě toho si myslím, že Amerika je docela velkorysá země, která dává lidem šanci zapomenout na mnoho animozit, které si ze svých vlastí přinášejí.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Moravana od Čecha nerozeznám,

říká jeden z účastníků kongresu, stávající americký velvyslanec William Cabannis, kterého jsme se zeptali, jakým způsobem on vnímá Moravu.

 

V ČR působíte teprve několik měsíců. Všiml jste si nějakého rozdílu, který by ve Vašich očích stavěl Moravu do odlišné pozice od Čech?

Samozřejmě jsem cestoval po celé republice a poznal tak mnoho zajímavých míst. Znám Ostravu, znám Brno i Olomouc. Ale moji zkušenost nelze kategorizovat na dvě územní jednotky, každé město a oblast jsou pro mě jedinečné. Zároveň si ale uvědomuji, že v ČR nepůsobím dlouho, a proto nedokážu rozeznat Moravana od Čecha. Oba jsou pro mě zatím zkrátka občané ČR.

Hosty konference budou i emigranti z let poválečných a pookupačních. Vy sám jste působil v šedesátých letech v Německu. Jak jste tehdy vnímal východní blok? Tušil jste, co se odehrávalo za tzv. železnou oponou?

Než jsem skončil vojenskou službu v Západním Německu, chtěl jsem na vlastní oči vidět berlínskou zeď a to, co probíhalo za ní. Strávil jsem tam dvě hodiny a bylo to velice působivé. Viděl jsem kříže, které tu připomínali každého, kdo se pokusil o útěk za svobodou a byl zastřelen. Uvědomil jsem si, že cokoliv, co se odehrávalo za berlínskou zdí, bylo velice podobné všemu, co se odehrávalo v celém východním bloku, tedy i v bývalém Československu.

Dokázal byste se sám vžít do pozice emigranta?

Ve svém jednání vždy usiluji o to, abych pochopil druhého člověka, jeho názory a myšlení. Díky tomu jsem schopen mnohem jasněji porozumět motivům jeho chování, ať jsou jakékoliv. Ale pouhá představa života v takovém prostředí je pro mě neuvěřitelně složitá. Setkal jsem se s mnoha emigranty, často neměli jinou možnost, než utéci. Já sám jsem ale vyrostl v naprosto odlišném prostředí a emigrace je proto pro mě takřka nepředstavitelnou věcí. Nevím, jak bych se tehdy zachoval. Dnes ale velice obdivuji, jak daleko se za tak krátký čas dokázala Česká republika posunout.

-mil-

 

 

zpět

 

 

Hudba nezná hranic,

říká profesor katedry muzikologie Jan Vičar, který zajišťuje hudební část doprovodného programu kongresu.

Hodně jste v životě cestoval, s jakým přístupem k české hudbě jste se během návštěv nejrůznějších zemí setkal?

Česká hudba je celosvětově uznávaný fenomén. Svědčí o tom například stovky hesel v posledním vydání autoritativní britské encyklopedie The New Grove Dictionary of Music and Musicians z roku 2001. Naznačuje to i trvale vzrůstající posluchačský zájem o hudbu moravského Mistra Leoše Janáčka.

Nějakou dobu jste působil jako hostující profesor ve Spojených státech. Co říká tamním občanům pojem česká hudba? 

Američané znají Antonína Dvořáka a někteří mlhavě vědí, že byl Čech. Pro nás je povznášející, že hudba tohoto skladatele může fungovat i jako univerzální symbol. Když americký kosmonaut Neil Armstrong vstoupil 21. července 1969 na povrch Měsíce, do jeho sluchátek i do okolního ticha zněla Dvořákova Novosvětská.

Čítankovou záležitostí je osud polky Škoda lásky. Ta se původně jmenovala Modřanská polka, Jaromír Vejvoda ji napsal v roce 1934 a prodal svému nakladateli za 100 Kč. Američané, ale i mnohé jiné národy světa dnes tuto melodii považují za svou lidovou píseň.

Jaké hudební lahůdky jste připravil pro účastníky kongresu?

Mým záměrem bylo představit Olomouc jako významné regionální hudební centrum, v němž působí řada kvalitních uměleckých těles, sólistů a skladatelů. Věřím, že se to částečně podaří, i když musel být z finančních důvodů zrušen koncert Moravské filharmonie s jejím mladým šéfdirigentem Františkem Preislerem a sólistou Markem Keprtem. Ten dostane alespoň příležitost v rámci komorních recitálů v Kapli.

Za plánované představení Dvořákovy Rusalky v Moravském divadle se naštěstí podařilo zajistit plnohodnotnou náhradu v podobě baletního večera Pocta Antonínu Dvořákovi.

Program rovněž obsahuje koncertní vystoupení několika velmi talentovaných mladých členek SVU, například klavíristky Jaroslavy Pěchočové a cembalistky Edity Keglerové.

Lahůdkami mohou být i uvítací koncert olomoucké vojenské dechovky na parkánu Uměleckého centra UP, noční představení barokně-minimalistické opery Endymio od Tomáše Hanzlíka a varhanní koncert Petra Planého v chrámu sv. Mořice na unikátní nástroj Michaela Englera z roku 1745.

Jaká je dramaturgie koncertů?

Jsou připomenuti nejen moravští či přímo olomoučtí autoři, například loňský osmdesátník Pavel Čotek, ale také jubilanti letošního Roku české hudby 2004 v čele s Bedřichem Smetanou, Antonínem Dvořákem a Leošem Janáčkem.

A co hudební akce nekoncertního charakteru?

Kromě muzikologických bloků se uskuteční vernisáž první části výstavy Hudba v Olomouci, která má dokumentovat bohatou tradici hudební kultury v moravské metropoli od roku 1063 až do současnosti. Její obrazové panely s texty v češtině i angličtině zatím pokryjí asi čtvrtinu ze stoosmdesátimetrového koridoru ve 2. poschodí budovy konviktu. V budoucnu hodláme výstavu dále doplňovat a rozšiřovat.  

Dokáže podle Vás hudba spojovat myšlení národů?

Dokáže, protože hudba nezná hranic. Podobně jako si italská opera v 17. a 18. století podmanila celou tehdejší Evropu, klasická hudba evropského typu je prvním hudebním jazykem, který si osvojili vzdělaní posluchači od Japonska přes Jižní Afriku až po Chile. Jedním z všeobecně srozumitelných nářečí se stala i česká hudba.

 

-lusk-

 

 

zpět

 

 

Kongres zahájen

Chlebem a solí byli přivítáni účastníci kongresu

Jsem adoptivní Moravák,

Představujeme: Jiří Louda

Kongres má vyvolat větší zájem veřejnosti o náš exil,

Cesta do Ameriky - Nový život v Novém světě - Chcete vědět víc o amerických krajanech? - Amerika - druhá vlast

 

 

zpět

 

 

Kongres zahájen

 

Za zvuků slavnostních fanfár Posádkové hudby Olomouc byl včera v podvečer oficiálně zahájen 22. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědy a umění.

Uvítání hostů a účastníků probíhalo v prostorách Uměleckého centra Univerzity Palackého - Konviktu. Úvodního slova se ujali členové Akademické obce UP rektorka Jana Mačáková, děkan filozofické fakulty Ivo Barteček, prezident SVU Miloslav Rechcigl a profesor Miloš Trapl. Vyjádřili potěšení nad tím, že se kongres koná právě v Olomouci, a s radostí konstatovali, že pozvání přijalo mnoho významných osobností.

Zahájení se zúčastnilo na 200 hostů, kteří tak měli příležitost pohovořit se svými kolegy a jejich rodinnými příslušníky. “Já jsem se již setkal s panem profesorem Rechciglem a s panem Povolným, kteří tady jsou. Někteří už bohužel mezi námi nejsou,” řekl bývalý rektor UP profesor Josef Jařab.

Paní Lois A. Herman, vedoucí panelové diskuse na téma “Ženská otázka” chválila organizaci celého projektu: “Myslím si, že dnešní zahájení bylo velice vkusné. Obzvláště mě těší, že tu vidím tolik mladých lidí. Dochází tak k vzájemné interakci mezi různými generacemi.”

 

-lusk-, -mil-

 

 

zpět

 

 

Chlebem a solí byli přivítáni účastníci kongresu

 

Ryze moravské přivítání, na Hané tradované odjakživa, připravil pro účastníky kongresu litovelský folklórní soubor Hanačka.

Na udržování hanáckých folklórních tradic na Olomoucku se podílí kolem devíti národopisných souborů, Hanačka Litovel je jedním z nich. Její historie spadá až do roku 1945, kdy ve Slatinicích pod vedením Valerie Hladké vznikla Hanačka Slatinice. Soubor prošel dlouhým vývojem a překonal i čas krize, kdy neměl k dispozici stálou doprovodnou kapelu a kdy souboru pro malý počet členů a problémy s prostorem ke zkoušení hrozil zánik.

Dnešní Hanačka Litovel, která vznikla sloučením slatinických a litovelských členů, má stálou, živou, typicky hanáckou doprovodnou kapelu a v září roku 2000 se jí podařilo dokonce založit dětskou větev souboru - Hanáčci Litovel mají zhruba dvacet pět členů, rozdělených na dvě skupiny: starší (puberťáci) a mladší (prťata). Scházejí se jedenkrát týdně a učí se základní hanácký krok, hrají hry a nacvičují tradiční hanácké písně, což je pro děti obzvláště nesnadný úkol.

"Učit děti hanáčtině je velký problém, protože v dnešní době rodiče s dětmi  už hanácky nemluví a ve školce se zpívají jen české písničky. Pak je velice těžké děti přeučit na hanácké podání písní," uvedla vedoucí souboru Hanáčci Pavla Bezová.

Sběrem hanáckého folklóru, tradic a písní Hanačce pomáhá Hanácká ambasáda, která v Litovli působí od ledna tohoto roku. Před tím Hanačka využívala znalostí paní Valerie Hladké ze Slatinic, která dodávala potřebný materiál, mimo jiné i knihy od paní Mátlové, ze kterých Hanačka čerpá dodnes.

Hanačka Litovel má za sebou řadu vystoupení u nás i v zahraničí. Tradičně se účastní Hanáckých bálů, vystupuje na nejrůznějších národopisných festivalech po celé České republice. Má za sebou cestu do Polska, navštívila Německo, Rusko, Slovensko a v nejbližších dnech se chystá do Holandska.

"Je to pro Hanačku velká zkušenost. Umožní nám to navázat nové kontakty s ostatními folklórními soubory a porovnat navzájem své výkony," dodává Pavla Bezová.

Moravské tradice ve světě vyvolávají nejrůznější ohlasy. Nepřehlédnutelné jsou především hanácké kroje, které vzbuzují úžas svou bohatostí a barevností. Hanačka Litovel disponuje třemi typy krojů: pracovním (na běžné pracovní příležitosti), svátečním a svatebním. Tyto kroje jsou právem chloubou souboru.

"Kroje pro děti si rodiče většinou šijou sami. Někdy nás potká štěstí, když se najde na půdě prastarý původní hanácký kroj. Jinak si musíme vystačit se starým prostěradlem a nějakou tou látkou," uvádí Bezová.

Typicky hanácký kroj se může lišit dědinu od dědiny. Projevit se to může např. v barvě mašlí, ale rozdíly zaznamenáváme i v řeči - soubor z Velkého Týnce může mluvit hanáčtinou naprosto odlišnou od té litovelské. Hlavní rysy kroje ale zůstávají stejné. Hanáci na hlavě nosí šátek, který může být vázán na vícero způsobů. Jedním z nich je věnec. Pod krkem se nalézá placák. Následuje vestička, pod ní je na zádech vyšívané oplečí. Malá spodnička  zakrývá dvě velké spodničky, nad ní je sukně, zástěra, mašle a kapesník. Nesmí chybět ani klebetník, do kterého se dají uložit nejrůznější věci. Na nohou mají dospělí Hanáci boty, děti tančí bosky. Obléknutí kroje může trvat deset minut, ale i hodinu. Záleží na zkušenosti a zručnosti.

Na hanácký tanec je za hranicemi nahlíženo různě. Pro jedny je krásný a vznešený, pro jiné příliš pomalý. Pavla Bezová dodává: "Pocity na hanácký tanec jsou skutečně smíšené. Když srovnáte tance rázných Slováků, Maďarů a Němců, pak hanácký tanec může někomu skutečně připadat pomalý. Je možné, že hanácké tance jsou také přirovnávány k mentalitě Hanáků, kdy se říká, že "než se Hanák rozkéve, dlóho to trvá", ale zkuste si obléknout celý kroj a zatančit třeba jen tříminutového pásmo v rytmu polky. Každý Hanák se pořádně zapotí. Ale na druhou stranu možná právě v tom tkví krása hanáckého folklóru..."

 

                                                                                              Lenka Strnadová (-les-)

 

 

zpět

 

 

Jsem adoptivní Moravák,

 

říká Jiří Louda, jemuž se celoživotní vášní stala heraldika a na 22. světového kongresu SVU mu bude udělen čestný doktorát za celoživotní heraldické dílo

 

Motto kongresu SVU zní Morava viděna zvnějšku. Jak Vy vidíte Moravu “zvnitřku”?

Já jsem adoptivní Moravák. Narodil jsem se v Kutné Hoře, ale žiju tady od roku 1947. Učil jsem na dělostřeleckém učilišti, a když jsem tam v roce 1948 dosloužil, už jsem tady zůstal. Cítím se zde jako doma, i když je tu jiné prostředí, jiní lidé.

 

V čem jiní?

Říká se, že Hanáci jsou pomalejší, rozvážnější. Někdy se mi zdá, že to tak je. Například když jsme se vrátili z dovolené a nešlo světlo. Tak jsem se ptal, jestli se to ohlásilo a dověděl jsem se, že už je celý blok čtrnáct dní bez světla, protože si všichni mysleli, že o tom elektrárna ví. Ale možná je to jen případ od případu.

 

Když se řekne vlast, co Vás napadne jako první?

Donedávna to bylo Československo, protože já jsem byl československý voják. Vlastí pro mě bylo celé Československo. Na Slovensku jsem se cítil stejně doma jako tady. Ale abych mohl mít svou vlast rád, musím ji znát. Nejsem nadšen lidmi, kteří sice vědí, jak vypadají pláže v Tunisu, ale když jim řeknete Bezděz, tak netuší, kde to je.

 

Po maturitě jste se dobrovolně přihlásil na vojnu. Působil jste ve Francouzské cizinecké legii, v Anglii u parašutistů. Bral jste to jako svou povinnost nebo jako dobrodružství?

Povinností každého schopného muže za první republiky bylo sloužit v armádě. Dokonce i děvčata se dívala na muže, kteří nebyli v armádě, jako na poloviční muže. Ale já jsem si chtěl vojnu zvolit jako své životní povolání, protože v době, kdy jsem dospíval, nastupoval Hitler a každému přemýšlejícímu člověku muselo být jasné, že dojde k válce. Říkal jsem si, že budu platnější jako voják z povolání.

 

Od války se zabýváte studiem heraldiky a kreslením znaků. Jak jste se k této neobvyklé zálibě dostal?

Heraldika mě upoutala jako středoškoláka svou výtvarnou stránkou. Není to pouze pomocná věda historická, ale je to také výtvarný projev. Byl jsem také ovlivněn tím, že můj tatínek byl profesorem kreslení a tehdy bylo obvyklé, že syn šel v otcových šlépějích.

 

Máte nějaký vzor v oblasti heraldiky?

Protože mě zajímala výtvarná stránka, všímal jsem si našich výtvarníků – heraldiků. Především to byl Luděk Král z Dobré Vody. Nesmírně živá je heraldika ve Velké Británii, kde dosáhla, co se týče výtvarné stránky, vrcholu. Chci připomenout, že heraldika neznamená obkreslovat. Každý heraldik má svůj rukopis.

 

Kdybyste měl možnost navrhnout znak svému rodu, jak by vypadal a proč?

Já už jsem si svůj znak vymyslel. Vycházel jsem ze znaku husitského hejtmana Matěje Loudy z Chlumčan, od nějž nepocházím, i když moje babička to ráda tvrdívala. Protože jsem sloužil v Anglii a anglická heraldika se mi stala vzorem, přidal jsem dva anglické lvy, znak parašutistického oddílu a heslo anglického dělostřelectva “Kam vede právo a sláva.” Pod erb jsem zavěsil svá vyznamenání.

 

Má podle Vás heraldika budoucnost?

Určitě. U nás je živá především heraldika komunální. Každá obec, která má vlastního starostu, má podle nového zákona právo na znak. Nepovažuji to za příliš šťastné, protože podvýbor poslanecké sněmovny ČR, který znaky uděluje, je zavalen prací. Je to teď móda - když má jedna obec znak, sousední ho chce samozřejmě také.

 

Na kterou ze svých publikací jste nejvíce hrdý?

Nejvíce na knihu Lines of succession, která je známá po celém světě. V Anglii vyšla v šesti vydáních a francouzsky čtyřikrát. Obsahuje 150 tabulí znaků.

 

Čím se cítíte být víc – válečným veteránem, heraldikem nebo knihovníkem?

V rozhovoru pro Učitelské noviny jsem na otázku, co bych přál dnešním školákům, odpověděl, aby mohli v životě dělat to, co mají rádi, ale aby se také naučili mít rádi to, co jednou budou muset dělat. Jsem nesmírně rád, že jsem prošel vojnou, protože jsem zde našel pevná přátelství, a heraldika je pro mě vášeň, která je na celý život.

 

-mak-

 

 

zpět

 

 

Představujeme: Jiří Louda

 

Jiří Louda se narodil 3.10.1920 v Kutné Hoře. Po maturitě nastoupil dobrovolně vojenskou službu v dělostřelecké důstojnické škole, ale po okupaci byl z armády propuštěn. Za druhé světové války sloužil v Polsku, ve Francouzské cizinecké legii a ve Velké Británii, kde nastoupil k parašutistům do Moravcovy zpravodajské služby. Do roku 1948 působil jako důstojník z povolání, poté byl propuštěn a bez soudu uvězněn na Mírově. Později pracoval krátce u Státních lesů a od roku 1953 až do odchodu do penze ve Státní vědecké knihovně v Olomouci. V roce 1991 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka.

Jiří Louda je odborníkem v oblasti heraldiky a vexilologie (nauka o vlajkách). Je autorem kresby velkého i malého státního znaku České republiky, znaku olomoucké arcidiecéze, prezidentské standarty a znaků mnoha krajů, měst a obcí ČR. Je členem Mezinárodní heraldické akademie v Ženevě, Britské heraldické společnosti a Francouzské heraldické společnosti. Roku 1972 založil společně s kolegy Vexilologický klub. V roce 2000 převzal z rukou prezidenta Václava Havla vysoké státní vyznamenání za zásluhy o českou republiku. U příležitosti letošního světového kongresu SVU obdrží pan Louda čestný doktorát Univerzity Palackého za celoživotní heraldické dílo.

Své znalosti zúročil v bohaté publikační činnosti. Jeho knihy, z nichž mnohé vyšly jen v zahraničí, se překládají do světových jazyků. Publikace: European Civic Coats of Arms, Lines of succession, Flaggen und Wappen der Welt von A-Z, Znaky československých měst, Království české – Erby a rodokmeny, Les dynastie d´Europe.

-mak-

 

 

zpět

 

 

Kongres má vyvolat větší zájem veřejnosti o náš exil,

 

říká profesor Miloš Trapl

 

Jedním z hlavních organizátorů kongresu je profesor Miloš Trapl, který působí na Katedře historie Filosofické fakulty UP a je ředitelem Centra pro československá exilová studia.

 

Mohl byste nám Centrum pro československá exilová studia představit?

Centrum vzniklo zásluhou studentů politologie a historie, kteří byli v USA na stipendijním pobytu a seznámili se tam s některými činiteli našeho exilu. Především to byl profesor Mojmír  Povolný, který je předsedou Rady vzájemnosti Čechů a Slováků v exilu a předtím byl dlouhá léta předsedou Rady svobodného Československa, což byl přední orgán našeho exilu. Profesor Povolný a další navrhli, že by v Olomouci mohlo vzniknout takové středisko zabývající se problematikou exilu, do kterého by exulanti dodali nějaké materiály. Studentům se záměr zamlouval a po svém návratu pro něj našli pochopení na katedrách historie a politologie

Je to tedy společný projekt těchto dvou kateder ?

Původně to byl spíše projekt Katedry politologie, teď už je to pro změnu spíše záležitost Katedry historie. Ale vždycky se na činnosti podílely obě  katedry.

Centrum bylo otevřeno v roce 1993 tehdejším rektorem UP Josefem Jařabem a profesorem Mojmírem Povolným, který zastupoval exulantskou část našich tehdejších spolupracovníků.

Profesor Josef Jařab je známý amerikanista. Myslíte si, že tato skutečnost měla vliv na zřízení centra právě na UP?

Určitě. Profesor Jařab tuto myšlenku podporoval a poskytl centru příslušné prostory. Od té doby centrum funguje. Zpracovali jsme řadu archivních materiálů, které jsou tu uloženy. Mezi největší a nejvýznamnější fondy, které u nás máme, patří především písemnosti Rady svobodného Československa, které nám předal profesor Povolný. Dále písemnosti Československého ústavu zahraničního v exilu, na jehož činnosti se profesor Povolný také podílel. Zpracovali jsme i archiv Československého svazu křesťanských pracujících ve Švýcarsku. Máme také fond Křesťanské akademie v Římě, a také dostáváme různé krajanské časopisy.

Vedle archivů měla vaše činnost jaké výstupy?

Vydali jsme řadu publikací, jejichž přehled je mimo jiné uveden ve sborníku studentských prací s názvem Studie z dějin emigrace, který vyšel v rámci knižnice Verbum a bude tady na kongresu představen ve středu 30. června.  Uvedena zde bude i kniha Češi a Slováci ve Švýcarsku 1945-1968, kterou jsem napsal spolu s docentem Kouřilem a doktorem Skoupým a vydalo ji naše centrum v rámci  knižnice Exil.

V této knižnici už vyšlo několik prací, například kniha o počátcích politické práce v exilu po roce 1948, kterou jsem napsal s rektorem Slezské univerzity v Opavě profesorem Jiráskem, a Paměti Petra Zenkla, prvního předseda Rady svobodného Československa.

Které další publikace z vašeho centra byste vyzdvihl?

Z našich materiálů čerpal pro svou knihu Politici bez moci o prvních letech Rady svobodného Československa doktor Bořivoj Čelovský. Ten obdrží na kongresu spolu s profesorem Povolným Zlatou medaili Univerzity Palackého za materiální i finanční výpomoc pro nadaci, kterou při centru máme. Vydali jsme také publikaci pana děkana Bartečka o československém exilu občanů německé národnosti v Latinské Americe a řadu jeho dalších publikací o exilu v této části světa.

A další aktivity?

Uspořádali jsme konferenci s ostravskými kolegy o české krajanské komunitě ve světě. Doktor Konečný s docentem Hanzlíkem z Vojenské vysoké školy ve Vyškově pracuje na projektu o našich generálech a důstojnících v exilu a podílíme se na mnoha dalších projektech a publikacích.

Zmiňoval jste sborník studentských prací Studie z dějin emigrace. Jaký je mezi studenty historie zájem o exilová studia?

Myslím, že poměrně slušný, protože studenti se díky svým stipendijním zahraničním pobytům dostali blíž k exilové problematice a začali se o ni více zajímat. Většinou je to chytlo natolik, že z toho zpracovali třeba i diplomové práce, doktorandské práce nebo třeba studie do onoho sborníku.

Je sborník zaměřen na exil obecně, nebo se specializuje jen na určitou exilovou fázi či na exil do určité země?

Je poměrně rozmanitý, protože my máme velký výzkumný záměr Ministerstva  školství, mládeže a tělovýchovy ČR, který se jmenuje Emigrace a exil v novověku. Sledujeme nejen samotný exil a obecněji vystěhovalectví, ale i krajanské hnutí ve světě. A tyto faktory se odrážejí i v obsahu tohoto sborníku.

Mohl byste představit i druhou knižní novinku z vašeho centra – publikaci Češi a Slováci ve Švýcarsku 1945-1968?

Je to výsledek výzkumu tří autorů (profesor Trapl, docent Kouřil a doktor Skoupý - pozn. red.) ve Švýcarsku, kde jsme objevili mimořádně cenné materiály, o kterých se většinou vůbec nevědělo. Z těchto materiálů, ale i z materiálů Ministerstva zahraničí a Státního ústředního archivu v Praze jsme sestavili publikaci o krajanském hnutí ve Švýcarsku. Krajanské sdružení bylo tvořeno souborem asi deseti krajanských spolků v různých švýcarských městech, které sdružoval Svaz Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Kniha pojednává například o aktivitách Svazu, který pomáhal studentům, podporoval exulantskou činnost,  po únoru 1948 jednoznačně odmítl spolupráci s komunistickými zeměmi a v roce 1968 vydal prohlášení pro švýcarský tisk, ve kterém odsoudil okupaci Československa sovětskými vojsky. Vydaná publikace je vlastně první díl – mapuje situaci do roku 1968. Nyní píšeme druhý díl, který zachytí období mezi roky 1968-1989.

Jak se vaše centrum podílí na organizaci a průběhu kongresu SVU?

Na organizaci kongresu se podílí velké množství lidí z Katedry historie. Centrum připravuje některá vystoupení v rámci těch panelů, které jsou jednou ze stěžejních součástí kongresového dění. Kdyby v Olomouci centrum nebylo, tak by se zde kongres pravděpodobně vůbec nekonal.

Dá se tedy říci, že centrum má na starosti tu odbornou stránku kongresu ?

Ano, hlavně tu. Do značné míry máme ale na starosti i část organizační, protože lidé z organizačního výboru jsou většinou i členové centra.

Kterých  kongresových panelů se zúčastníte a na co se na kongresu nejvíce těšíte?

Samozřejmě zajímavých panelů tam bude velké množství, ale hlavně se těším na ten, který bude o současném stavu výzkumu našeho exilu. Samozřejmě se také těším na panel, který bude o politických stranách na Moravě, který vedu a téma rozšířím i o problematiku vzniku politických stran v exilu po roce 1948. Nesmím opomenout panel o okupaci a odboji, který vede profesor Radomír Luža, velký znalec této problematiky a sám účastník odboje u nás na Moravě.

Jaký význam má kongres nejen pro odborníky, ale i pro běžné obyvatele Olomouce? Co lze od kongresu očekávat?

Největší význam spatřuji v samotném faktu, že se tady kongres koná, protože většina Olomoučanů vůbec netuší, že nějaké exilové organizace existují, a to i přes to, že české (československé) exilové hnutí patří k nejsilnějším na světě. Lidé by měli vědět, že naši emigranti pro nás udělali mnoho dobrého. Po listopadu 1989 nám hodně pomáhali emigranti ze Švýcarska, Švédska, z USA či  Kanady, a to nejen v podobě hmotné pomoci, ale i v podobě podpory studentského hnutí v listopadu 1989. Povědomí o významu exilu je potřeba zvýšit.

Na druhé straně je dobré, když se exulanti seznámí s naším prostředím, protože můžeme do našeho centra získat nějaké nové materiály nebo lépe a více informovat o našem centru mezi exulanty.

Kdo bude podle Vás nejvýznamnější osobností kongresu?

Bez pochyby to budou mnou již jmenované osobnosti: profesor Luža, prezident SVU Rechcigl, profesor Povolný, doktor Čelovský a další vzácní hosté.

Proč je mottem kongresu Morava viděna z vnějšku? Potřebujeme získat určitý nadhled? Potřebujeme se na sebe podívat z jiného zorného úhlu?

Hlavní téma kongresu navrhlo vedení SVU v Americe. My jsme sice navrhovali jako téma problematiku vědy v exilu, ale bylo nám řečeno, že když bude kongres na Moravě (kongres SVU se koná na Moravě podruhé), bylo by dobré, aby se členové SVU o Moravě něco dozvěděli. Tímto je možné získat určitou podporu pro projekty probíhající na Moravě, o kterých by jinak členové SVU nevěděli. Je třeba také podotknout, že problematika exilu samozřejmě  nebude opomenuta a bude mít na panelech pevné místo.

Má tedy být výsledný efekt kongresu oboustranný?

Ano, o to nám samozřejmě také jde.

 

-fj-

 

 

zpět

 

 

Cesta do Ameriky - Nový život v Novém světě - Chcete vědět víc o amerických krajanech? - Amerika - druhá vlast

 

Na včerejší (27.6.04) vernisáži výstavy Češi v Americe se sešlo asi  30 lidí. Po krátkém uvítání předal děkan filozofické fakulty Ivo Barteček slovo producentovi Davidu Kraftovi. Ten vyjádřil přání, aby si expozici prohlédli nejen krajané, kteří neměli tu možnost již v loňském roce, ale také olomoučtí studenti. Dále přivítal návštěvníky sám autor Ivan Dubovický, který přítomné seznámil se stěžejní myšlenkou výstavy: “Po léta, co se věnuji problematice české emigrace, ať už jako etnolog, historik nebo ministerský úředník, dospěl jsem ke zjištění, že vztahy mezi českou komunitou v zahraničí a Českou republikou nejsou ideální. Jedním z problémů, pro nějž vidím řešení, je zlepšit povědomí u širší české veřejnosti o krajanech v zahraničí.”   Poté si návštěvníci mohli v prostorách Konviktu prohlédnout celou expozici.

Výstava je řazena chronologicky od prvního Čecha v Americe, kterým byl Augustin Heřman, až po události  po roce 1989. Za pozornost určitě stojí úsek věnovaný cestovním dokladům, jež musel mít každý Čech, který se chtěl z Rakouska oficiálně vystěhovat. Emigrace Čechů do Ameriky se stala výnosným obchodem pro agenty různých lodních společností. Podmínky, v nichž byli lidé nuceni do Ameriky plout, byly katastrofální. Častokrát zemřela i polovina pasažérů v důsledku nedostatku jídla a pití, či na otravu ze zkaženého jídla. Nový život v Novém světě byl krok do neznáma, který pro mnohé přistěhovalce znamenal pokles životní úrovně. Především ženy  trpěly osamělostí, jež byla důsledkem usídlení se v prériích. Proto není divu, že se čeští usedlíci začali sdružovat, zakládat české spolky, aby na řešení problémů nebyli sami. I první knihy, které začali čeští přistěhovalci vydávat, řešily nejčastěji každodenní problémy – od jazykových bariér, přes příručky radící hospodyňkám, až po návod, jak se stát vzorným Američanem.

Celé rodiny bydlely často dlouhá léte v tzv. drňácích, což byly domy napůl vyhloubené v zemi, napůl postavené ze dřeva nebo travních drnů. Zatoužil-li se některý naturalizovaný americký Čech oženit, mohl si v Čechách podat seznamovací inzerát. Své budoucí nevěstě, tzv. mail – ordered bride, přislíbil zaplacení cesty do Ameriky. Stopy, které zanechávají čeští usedlíci v Americe, se úsměvným způsobem odrážejí v názvech amerických měst. Když uslyšíte, že Američan bydlí v Praze, v Nové Praze, ve Vsetíně nebo Protivíně, tak vězte, že si nevymýšlí.

            Pokud chcete vědět více, navštivte výstavu sami. Expozici v Konviktu si budete moci prohlédnout  ještě během měsíce července.

 

-jk-

 

 

zpět

 

 

 

22. výroční světový kongres SVU oficiálně zahájen

MARS MORAVICUS – konference v kongresu

Máme Evropě co nabídnout – rozhovor s ing. Janem Březinou, hejtmanem Olomouckého kraje

Women´s Issues: V hlavní roli žena

Žili jsme jako ve skanzenu, - rozhovor se senátorkou J. Moserovou

Německá literatura na Moravě

Je-li pro naši společnost nějaká budoucnost, pak jedině v rovnostářství, - říká Bronislava Volková

Strasti ve staré vlasti

Mars Moravicus – 1. blok

 

 

zpět

 

 

22. výroční světový kongres SVU oficiálně zahájen

 

Včera v devět hodin dopoledne  byl v Regionálním centru Olomouc za zvuku státních hymen delegátů kongresu zahájen 22. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědy a umění.

Za organizátory kongresu hosty přivítal děkan FF UP Ivo Barteček. Přečetl dopis Václava Klause, ve kterém prezident poděkoval SVU za záslužnou činnost přispívající k ochraně demokratických hodnot. Přítomni byli primátor města Olomouce Ing. Martin Tesařík a hejtman Olomouckého kraje Ing. Jan Březina, kteří upozornili na význam Olomouce jako historické křižovatky kultur a obchodu ve střední Evropě. Oba se shodli se na tom, že Olomouc jako druhá největší památková zóna v republice a sídlo druhé nejstarší české univerzity, arcibiskupa či biskupa, je  příhodným místem pro konání této významné události. Rektorka Jana Mačáková, senátor Josef Jařab, prezident SVU Miloslav Rechcigl znovu poukázali na nezbytnost navazování a udržování vzájemných kontaktů.  Krajany ve společné rodině Evropské unie přivítala senátorka Jaroslava Moserová a zdůraznila potřebu zvýšení obecného zájmu a péče o naše emigranty.

Slavnostního zahájení se zúčastnili také zástupkyně velvyslanectví USA v ČR Evelyn A. Early, velvyslanec ČR v USA Martin Palouš, Ivan Dubovický z Ministersva zahraničních věcí ČR, místopředsedkyně Akademie věd ČR Lidia Petráňová, velvyslanec SR v USA Rastislav Káčer a další významní hosté.

Na závěr vystoupil olomoucký dětský smíšený pěvecký sbor Campanella pod vedením sbormistra Jiřího Klimeše. Zazněly písně od Adama Michny z Otradovic, Petra Řezníčka, Jaromíra Zedníka a Oldřicha Halmy. Lidovou a barokní písní či černošským spirituálem bylo publikum zasvěceno do tajů  sborového zpěvu.

-fj-

 

 

zpět

 

 

MARS MORAVICUS – konference v kongresu

 

V rámci 22. světového kongresu SVU se jako přidružená akce koná mezinárodní interdisciplinární konference MARS MORAVICUS - Neklidná léta Moravy.

Konference je součástí velkého mezioborového výzkum realizovaného na Univerzitě Palackého, který je věnován historii a kultuře Moravy. Ačkoliv se na výzkumu podílelo mnoho odborníků z různých pracovišť, jde především o projekt Filozofické fakulty UP. Letošní konference navazuje na dvě předchozí - Jazyk a literatura na Moravě a Genologický systém kultury na Moravě - a je pojata jako reprezentativní uzavření výzkumného záměru.  Nabízí pestrou mozaiku příspěvků, která by měla zachycovat, co se událo na Moravě v dobách minulých. Název konference je inspirovaný spisem kanovníka svatovítské kapituly a moravského historiografa Tomáše Pešiny z Čechorodu, jenž byl vydán v Praze roku 1677 a je věnován historii válek na Moravě do roku 1526. Sjednocujícím tématem celého přednáškového cyklu je tak vliv válek na Moravu, doba předválečná i poválečná. Na konferenci se objeví příspěvky z různých oblastí – kunsthistorie, historie, jazykovědy, literární vědy a filozofie.

Hlavní organizátor celé akce, doc. Lubomír Machala, bude na konferenci přednášet o moravské autorce Věře Sládkové, která se ve svém díle vrací k době protektorátu. Její trilogii Malý muž a velká žena považuje Machala za nedoceněnou. Ve skutečnosti je podle něj souměřitelná s některými díly Oty Pavla nebo Bohumila Hrabala. Věra Sládková je také autorkou předlohy populárního seriálu Vlak dětství a naděje.

 

-mak-, -jk-

 

Martina Kounková a Jana Kožená

 

 

zpět

 

 

Doctor honoris causa pro Jiřího Loudu

 

Včera byl v rámci slavnostního zahájení 22. Světového výročního kongresu SVU udělen Jiřímu Loudovi čestný doktorát (doctor honoris causa) Univerzity Palackého za celoživotní heraldické dílo.

Předávání se zúčastnilo jedenáct zástupců českých vysokých škol a více než tři sta hostů. Ocenění Jiřího Loudy doporučila Vědecká rada FF a zvolení potvrdila Vědecká rada UP.

Po slavnostních fanfárách a státní hymně přednesl děkan UP Ivo Barteček návrh na udělení čestného doktorátu Jiřímu Loudovi. Poté se slova ujala rektorka UP Jana Mačáková a dala souhlas ke státní promoci.

Oficiální akt zahájil a také ukončil profesor Ludvík Václavek. Desky s diplomem a medaili předala rektorka. Na závěr promluvil čerstvý dr. h. c. Jiří Louda, kterému publikum vyjádřilo obdiv dlouhotrvajícím potleskem.

-mak-

 

 

zpět

 

 

Máme Evropě co nabídnout,

 

říká Ing. Jan Březina, hejtman Olomouckého kraje

 

Téma kongresu SVU je “Morava viděna z vnějšku”. Jak podle vás vnímají Moravu v ostatních částech ČR?

Podle mého názoru existuje zdravá rivalita mezi Čechy a Moravany, a to zejména v “srdečních záležitostech” – např. sportu, hudbě, kultuře. Z celkového pohledu na mě však Česká republika působí velmi uceleně – jednotlivé regiony se navzájem podporují jak ekonomicky, tak morálně.

 

Jaké má podle vás Morava šance prosadit se v Evropské unii jako specifická historická a kulturní oblast se svými tradicemi a tradičními výrobky?

Šance jsou samozřejmě velké, protože máme opravdu co nabídnout. Většina Čechů je na svoje kořeny a tradice hrdá. Jediný problém vidím v tom, že na udržení našich tradičních řemesel, výrobků či způsobů výroby poslední dobou nezbývají finance a řada řemesel tak zaniká. Peníze jsou věnovány zejména na rozvoj nových technologií a postupů, protože v tom je samozřejmě budoucnost. Je však třeba si uvědomit, že budoucnosti není bez minulosti, jejíž dobré a kvalitní hodnoty je třeba zachovávat. Tady vidím šanci pro uplatnění možnosti čerpání finančních prostředků z fondů EU, které již nejednou napomohly k udržení upadajících tradic.

 

Z Moravy pocházela řada historicky významných a úspěšných osobností. I dnes Moravané dobývají Prahu v různých oborech. Jak by se podle Vás mělo zabránit odlivu “mozků” z Moravy?

Je třeba se snažit osoby s patřičným potenciálem dostatečně podporovat, snažit se jim z cesty odstranit co nejvíce překážek, které by jim bránily v práci a dalšímu rozvoji. Mám na mysli např. daňové úlevy pro začínající podnikatele nebo budování vědeckotechnických parků, kde by mladí vědci našli uplatnění a nemuseli se jej snažit hledat mimo svůj region. Také si myslím, že je třeba zapracovat na rozvoji lidských zdrojů a informovanosti společnosti, protože tito lidé, které jste ve Vaší otázce zmínila, se možná často nechávají odradit neochotným přístupem či nedostatkem informací a obživu pak hledají jinde, protože si mohou vybírat.

 

Jak podporuje Olomoucký kraj vzdělávání a mimoškolní aktivity dětí a mládeže?

Olomoucký kraj i já osobně považuji vzdělání a vzdělávání za klíčovou prioritu regionální politiky. Například při rozdělování financí prostřednictvím Operačního programu Olomouckého kraje jsou pravidelně vyhlašovány programy a opatření pro podporu vzdělávání. Vzdělání v našem regionu je také hlavním cílem společnosti Multimediální park, o.p.s. Olomoucký kraj je jedním ze zakladatelů této společnosti, má své zástupce ve správní i dozorčí radě a aktivně podporuje její činnost.

 

Existuje nějaká podpora kraje pro chudší oblasti, z nichž vzdělaní lidé ve velké míře odcházejí?

Ano. Olomoucký kraj má určené strukturálně postižené regiony, chcete-li chudší oblasti, do kterých je podpora směrována ve větší míře. V Olomouckém kraji je to například Jesenicko nebo Přerovsko.

 

Jaký význam má podle vás konání 22. výročního kongresu SVU v Olomouci na zviditelnění Olomouckého kraje?

Je dobré, že se tento kongres koná na Moravě, protože se ukáže, že i zde je možné zorganizovat akci světového formátu s mezinárodní účastí, že i na Moravě máme organizace a lidi schopné a ochotné ke spolupráci na setkání, kongresu či jiné akci. Věřím, že pozvaní účastníci i veřejnost budou mít příležitost se dozvědět něco nového a navíc stráví příjemný týden v krásném regionu.

 

Jaký přínos může mít návštěva českých emigrantů na Moravě?

Myslím, že mnoho lidí zajímají důvody, proč si někteří čeští občané vybrali pro život jinou zemi. Možná tu vznikne zajímavá diskuse a lidé tak budou moci konfrontovat svoje představy s realitou. Možná zjistíme, že v určitých věcech je systém či zvyk lepší u nás, nebo se naopak rozhodneme pro nějakou pěknou dovolenou za poznáním.

 

-had-

 

 

zpět

 

 

Women´s Issues: V hlavní roli žena

 

Jednou z přednášejících dnešního přednáškového bloku o ženské otázce bude i senátorka za Pardubický kraj Jaroslava Moserová, jež se bude věnovat tématu postavení žen ve společnostech s obnovenou demokracií.

Diskriminace žen není žádným výdobytkem posledních let. V Československu existovala již před sametovou revolucí, jen se o ní nemluvilo. Tato problematika byla zcela zastíněna rozčleněním společnosti na straníky a nestraníky. Upřednostňování lidí, kteří byli ve straně, před lidmi stojícími mimo stranu, bylo mnohem závažnějším společenským problémem než znevýhodňování žen. Politická diskriminace zakrývala diskriminaci rasovou i sexuální. Ale od revoluce se postavení žen v československé, dnes české a slovenské, společnosti neustále zlepšuje. Ženy začínají být emancipovanější. Dosud však není vyhráno. Ženy mají v sobě hluboko zakořeněnou onu podřízenost, která jim byla dříve vštěpována výchovou. Svědčí o tom i následující slova doktorky Moserové: “Když jsem byla místopředsedkyní v České národní radě a bylo jasné, že předsedkyní bude Dagmar Burešová, přišli za mnou lidé, kteří se mě ptali, jestli chápu, že když je předsedkyní žena, nemůže být další žena místopředsedkyní. Já odpověděla ano. Což je naprostá hloupost, ale ve mně to bylo tehdy hluboce zakořeněno.”

Ženy si také těžce dobývají lepší pozice uvnitř strany. Jednou se Jaroslava Moserová účastnila v Senátu zasedání starostek z České republiky. Byly to ženy ve svých obcích vážené, přesto, když se jich zeptala, které z nich by byly ochotny stoupat v politice výš, zvedlo ruku pouze osm starostek z celkových dvouset. Možná se ženy tehdy styděly zvednout ruku. Ale i to o něčem svědčí. Vyrovnávat tyto nesrovnalosti různými kvótami, kolik žen má být v jedné straně, ve vládě, v Parlamentu nebo na kandidátce, senátorka rázně odmítá. I když na druhou  stranu připouští, že takové poměrné uspořádání může fungovat. Zářným příkladem mohou být skandinávské země, kde se nejprve vytvářely různé kvóty, ale dnes už nejsou potřeba. Lidé si zvykli na ženy v politice, na ženy na vysokých postech. Česká republika měla v loňském roce příležitost postavit do čela státu ženu. Historicky první českou prezidentskou kandidátkou byla právě senátorka Jaroslava Moserová. Neuspěla, ani neprohrála. Ukázala však českému národu, že mít za prezidenta ženu nemusí být zcela nemyslitelné.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Žili jsme jako ve skanzenu,

 

říká senátorka Moserová

 

Jaroslava Moserová je žena, která za svůj dosavadní život stihla víc věcí, než by jiný stihl za sto let. Ačkoli toho dokázala mnoho, dokonce ve volbách porazila Miloše Zemana, nejvíce si váží svého předsednictví Generální konference UNESCO. Prožila mnoho politických zvratů, prošla si mnoha povoláními – od lékařky, přes diplomatku, až po současnou funkci senátorky za Pardubický kraj.

 

Jsou nějaké rozdíly mezi českými exulanty ve světě?

Ano. Záleží to na období, v němž opustili Československo. Lidé odcházející po roce 1948 byli všude vítáni s větší vstřícností, neboť vůči nám měl svět špatné svědomí. Tito exulanti se domnívali, že jejich odchod bude pouze dočasný. Ale mýlili se. Zatímco lidé, kteří opouštěli vlast po okupaci v roce 1968, odcházeli s vědomím, že je to na celý život. Do zahraničí se vydávali nejen z politických důvodů, ale i  proto, aby jejich děti vyrůstaly ve svobodné zemi.

Jak vzpomínáte na období po komunistickém převratu v roce 1948?

V letech 1947 –1949 jsem studovala ve Spojených státech. Nejdříve rok na Warren Wilson College, poté ještě rok na Art Students League v New Yorku. Během studia na výtvarné škole jsem pracovala v továrně, dokonce i jako guvernantka. Domů jsem se vracela oklikou. Vydělala jsem si dost peněz na cestu kolem světa. Nasedla jsem na loď a doplula až do Indie. Odtud už jsem neměla lodní lístek. Ale říkala jsem si, že domů je to kousek.

Proč jste se vracela zpátky?

Nedokázala bych tak žít. Dobře jsem věděla, do čeho jdu. Čechoslováci, kteří po převratu přicházeli do USA, mě varovali. Ale já se chtěla vrátit. Právě proto, že jsem věděla, co mě čeká, cestovala jsem domů přes Indii. Bylo mi totiž jasné, že jakmile se vrátím do Československa, tak už nikdy z republiky nevytáhnu za hranice ani patu.

V čem se Československu po Vašem návratu lišilo od toho, které jste v roce 1947 opouštěla?

Po roce 1948 nastolili komunisté v Československu  strach. Lidé mizeli beze stopy, neznámo kam. Mně takhle zmizel tatínek. Nikdy nám nikdo neřekl, že je zavřený. Zato nám přišli prohledat byt tři neznámí muži.

Jak ovlivnila tato politická změna tehdejší společnost?

Bylo neslučitelné se slušností mít ostré lokty. Lidé si zvykli na to, že být v něčem výjimečný se nevyplácí. Všichni se schovávali do davu. Staly se z nás šedé myši. Prostě jen splynout s davem. Tolik slov bylo zakázáno. Ta se nesměla objevit v titulech  knih nebo filmů. Chápu proč se zakázalo slovo svoboda, ale proč se nesměla používat slova jako pravda a lež?

Myslíte si, že v nás ještě dosud zůstal onen strach za každou cenu nevyčuhovat z davu?

Dneska už je jiná doba, ale tento názor stále platí. Zbavit se dědictví komunismu, které si neseme uvnitř sebe, nebude jednoduché. Ale generace dnešních náctiletých, dvacetiletých je na tom už mnohem lépe. Projevuje se však u nich nevysvětlitelná obava, jen aby se tomu minulému režimu nekřivdilo...

Čím to podle vás je?

Mladí lidé ztrácejí paměť. Úplně vidím, jak se děti dívají s rodiči, prarodiči na zprávy a ti jim říkají, že tohle by se za bolševika stát nemohlo. Mohlo. Stalo. Jenomže se o tom nikde nepsalo. Ani nesmělo. Zpravodajství se věnovalo pouze pozitivním událostem. Byla tu obrovská cenzura ze Sovětského svazu. A my jsme v Československu žili jako ve skanzenu. Zcela dezinformováni.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Německá literatura na Moravě

 

Dnes odpoledne se hostům kongresu představí Arbeitsstelle für deutschmährische Literatur, která působí od roku 1997v rámci Katedry germanistiky FF UP. Projekt se zabývá výzkumem německy psané literatury na Moravě. Jeho cílem je vytvoření unikátní databanky, která by poskytovala kompletní informace o zkoumaném materiálu, historických, politických a sociologických souvislostech a jejich funkcích v moravském regionu. Výzkum vede profesor Ludvík Václavek a jeho koordinátorem je profesor Jörg Krappmann.

Program je rozdělen do čtyř tematických celků. Uvede jej profesor Václavek, který bude mluvit o dějinách německé literatury na Moravě od vzniku humanistických společností až do konce 20. století. Jako druhá vystoupí profesorka Ingeborg Fiala-Fürst, která přiblíží posluchačům činnost Centra pro německomoravskou literaturu, důvody jeho založení a krátce pohovoří o metodologii výzkumu regionální literatury. Profesor Krappmann se zaměří na situaci německomoravské literatury ve 30. letech a na politickou orientaci některých autorů v tomto období. Setkání ukončí Libor Marek příspěvkem o hledání identity spisovatelů v průběhu 19. a 20. století. Návštěvníci si budou moci prohlédnout publikace, mapy a jiné materiály, které centrum vydalo.

-mak-

 

 

zpět

 

 

Je-li pro naši společnost nějaká budoucnost, pak jedině v rovnostářství,

 

říká Bronislava Volková

 

Kdy jste odešla do Ameriky?

V roce 1974 jsem z politických důvodů odešla z Čech a v roce 1976 jsem se dostala do Ameriky. Učila jsem na řadě univerzit, např. v Kolíně nad Rýnem, ve Warburgu, na Harvardu, ale hlavně v Bloomingtonu.

 

Už jste někdy s SVU spolupracovala?

Začala jsem už dávno. Většinou jsem pro ni organizovala panely o literatuře, protože přednáším češtinu a českou literaturu na universitě v Bloomingtonu.

 

Na která vaše vystoupení se můžeme těšit?

Účastním se dvou panelů. V úterý ráno předsedám kreativnímu psaní a odpoledne přednesu referát na panelu o ženské problematice. Dopoledne se můžete těšit na celou řadu zajímavých ososbností - prozaiků i básníků a básnířek. Na poslední chvíli se přihlásil i pan Komenda z Olomouce, ale jinak vystoupí jen Američané – pan a paní Banerjee s českými básněmi přeloženými do angličtiny, Dušan Šimko, který je původem Slovák, ale žije v Basileji… a další. Prostě různí lidé různého původu.

 

Můžete nám přiblížit vaše dopolední vystoupení?

Budu číst svoje básně ze tří knížek. Budu mluvit česky i anglicky, protože to je tady asi ten nejvhodnější přístup, vzhledem k tomu, že tu jsou Češi i Američané.

 

Vidíte nějaký rozdíl mezi americkým a českým publikem?

V Americe se lidé už kupodivu zajímají i o poezii. V Čechách, kde byla kultura vždy na vysoké úrovni, jako kdyby vývoj šel opačným směrem. Mám pocit, že zájem trochu polevuje. Lidé se soustřeďují na živobytí a na mnoho nových zkušeností. Není to však jen starost o živobytí, ale i roztříštěnost zájmů. Málo co pro ně něco znamená. Např. nedávno jsem měla čtení v PENu, publikum tam bylo, ale z PENu tam vůbec nikdo nepřišel, což by se v Americe asi nestalo. Vždycky by přišel někdo z vedoucích – alespoň ze zdvořilosti by se tam objevil.

 

A vaše odpolední vystoupení?

Na panelovou diskusi o ženách mě Lois Herman pozvala jako ženu básnířku. Přednesu referátek o ženách z metafyzického hlediska. Část mé poezie se týká žen, jejich senzibility, tedy vnímavosti a duchovnosti. Budu mluvit i o svém osudu dvojjazyčné básnířky mezi dvěma kulturami, která vlastně nemá zastání nikde.

 

Myslíte, že kdybyste byla muž, měla byste to ve své pozici jednodušší?

To nemůžu říct, protože já jsem nikdy mužem nebyla, tedy alespoň v tomto životě ne. Také jsem nikdy ani takovýmto způsobem neuvažovala. Myslím si ovšem, že to muži mají snazší. V čele organizací bývají hlavně muži. Pro ženu není rozhodně stejně snadné dostat se do vůdčích pozic. Většinou to dopracují do jisté úrovně a pak je překryjí muži. Ale jsou i výjimky. Já jsem se propracovala k místu profesorky na univerzitě, ale v mé konkrétní situaci záleželo na publikacích. Faktem však je, že i v Americe, která je v otázce rovnosti poměrně pokroková, jsou ženy méně placeny než muži. Když srovnáte například platy žen a mužů přímo na naší katedře, zjistíte, že jsou ženy velmi často marginalizovány.

 

Čím myslíte, že to je?

Snad tím, že muži jsou více asertivní a celá civilizace je natočena dle mužského pohledu. Já jsem však přesvědčena že v budoucnosti, i když ne třeba v blízké, se to změní. Vždyť ženy jsou ty, které jsou kreativně a duchovně plodnější, ale není to ještě vidět.

 

Mnoho Američanů se diví, že na UP zastává rektorské místo žena.

Že máte rektorku ženu, je také velice překvapivé. Já mám celkově pocit, že ženy tady mají mnohem více zelenou - máte například i senátorky. Ale stále to jsou jen výjimky. Podobné je to v Americe.

 

Myslíte, že se to časem změní?

Mělo by.

 

A dojde k tomu samovolným vývojem nebo by mělo být povinné procentuální zastoupení žen ve vedoucích funkcích stanoveno zákonem nebo jiným nařízením?

Už i to, že se takový zákon schválí je samovolný vývoj. Společnost si uvědomí, že je třeba něco dělat. Je možné, že by to šlo i bez zákonů, ale nařízení upozorňují na nerovnost – příkladem může být případ černochů a bělochů v Americe. Má to ale i své negativní stránky. Nařízení se mohou úplně obrátit, pokud nejsou jen dočasná, ta mají i svá opodstatnění. Muži by pak pustili ženy k veslům.

 

Proč myslíte, že jsou ženy ve vedoucích funkcích třeba?

Ženy se na věci dívají úplně jinak. Komunikují a cítí se také rozdílně. Jsou citlivější, což je v dnešní době zapotřebí. Muži mají sklon k hierarchickému vládnutí, kdežto ženy mají povětšinou sklon k rovnostářskému pojetí a dohodám.

Budoucnost naší společnosti, pokud má vůbec budoucnost, vidím jedině v rovnostářství. Nikoho dnes už netěší pracovat v hierarchických strukturách. To vidíte na různých podnicích. Lidé nejsou spokojeni, cítí se převálcováni. Když nejste nahoře, tak váš názor neplatí. Proto zejména ženy nepovažují práci v těchto podnicích za naplňující. Necítí se uznány.

-fim-

 

 

zpět

 

Strasti ve staré vlasti

 

O tom, že návštěva rodné země nemusí být spojena jen s příjemnými zážitky, se přesvědčili manželé Fryščákovi z USA.

 

Přílet i odbavení sice proběhlo bez problémů, dokonce společně s majiteli přiletěly i kufry. Ale radost byla předčasná. Zatímco v letištní hale probíhala nezbytná registrace, pozornost manželů Fryščákových na okamžik polevila. Tento okamžik však stačil přítomnému nenechavci k tomu, aby se zmocnil nejen příručního zavazadla paní Fryščákové, ale i jednoho kufru.  Ztráta je o to mrzutější, že kromě pasů přišel pan Fryščák i o léky a dýchací přístroj.

-had-

 

 

zpět

 

 

Mars Moravicus – 1. blok

 

První z celkem pěti bloků série panelových diskusí Mars Moravicus, zaměřený na jazykovědu, byl zahájen doc. Machalou v pondělí odpoledne. Jednání, vedené prof. Kořenským, bylo zahájeno dvěma příspěvky jazykovědců z Kyjeva - Olegem Malovem, který přednesl svůj sociologicky zaměřený referát, a Valentinou Fedonjukovou zabývající se axiologickými aspekty projevu.

Přednášky pokračovaly řešením problematiky čtení nepravidelného, opracovaného Staroměstského kamene, nalezeného v 80. letech minulého století v Uherském Hradišti, kterou se zabývala doc.  Bauerová s Mgr. Vepřek z FF UP Olomouc.

Po krátké diskusi následoval příspěvek Dr. Bláhy zabývající se tématem povyšování regionálních dialektů na úroveň spisovné mluvy a doc. Jodas se věnoval problematice německé memoárové literatury ze střední Moravy z let 1900-1945. „Ve svém příspěvku vycházím ze tří slavných olomouckých spisovatelů Franze Špundy, Maxe Zweiga a Oskara Richtera, v jejichž německém díle hledám české prvky. Problematikou česko-německých jazykových vztahů jsem se začal zabývat již při svém pobytu v Rakousku. Nejdříve šlo o germanismy v češtině, ale potom, co se mi do rukou dostal autorský nářeční slovník olomoucké němčiny od Hilberta Wondrovského, jsem se krátkodobě přeorientoval na bohemismy v němčině v českých zemích. Ve svém bádání docházím k závěru, že českých prvků v olomoucké němčině je minimálně, což svědčí o ne příliš udržovaných kontaktech a vztacích mezi německými a českými literáty,“ dodal ke své přednášce doc. Jodas.

Panelová diskuse byla ukončena příspěvky o tzv. jednocení školské jazykovědné terminologie od Dr. Bednaříkové a otázkou užitečnosti lingvistické terminologie v hudební teorii se zabýval Dr. Petr Pořízka, oba z FF UP Olomouc.

-les-

Lenka Strnadová

 

 

zpět

 

 

Odvaha od úsvitu života

Helen Lawson - rozhovor

Československá židovská komunita:

Klavírní recitál

Král je nahý

Olomouc nám doporučil Milan Kundera - rozhovor s Marií Banerjee, rozenou Němcovou

Byl to muž čestný a bezúhonný – Juraj Slávik

Studenti z  Nového Zélandu jsou fascinováni husity

Změnit společnost trvá generace - rozhovor s právníkem a politologem Mojmírem Povolným

Vztah k domovu, stejně jako bolest, s vámi zůstane navždy – muzikoložka Dagmar Hasalova-White

O Baťovi a batismu

Dámy, je to na Vás!

 

 

zpět

 

 

Odvaha od úsvitu života

 

Milovníci poezie si včera přišli na své. V Kapli Božího těla předčítala americká básnířka Helen Lawson ze své sbírky vybraných básní Odvaha za úsvitu (Courage at Daybreak), která byla vydána v česko-anglické verzi. Kulturní večer moderoval profesor Josef Jařab. Na klavír doprovázel Václav Kramář.

V úvodu profesor Jařab prozradil, že se s básněmi paní Lawson seznámil v 80. letech při sestavování antologie americké poezie. Nakonec do sborníku zařazeny nebyly, objevily se v almanachu z roku 1988. Proslov zakončil poklonou autorce: „Odvaha za úsvitu – to je moc pěkné vyjádření nejen poezie paní Lawsonové, ale vlastně celého jejího života. Odvaha od úsvitu života až do dnešních dnů.“

 Zájemci si mohli knihu zakoupit přímo na místě, k dostání je i v knihkupectví v Konviktu.

-mak-

 

 

zpět

 

 

Helen Lawson - rozhovor

 

Americká básnířka se narodila v Kutné Hoře. Roku 1949 emigrovala, žila v Norsku, Anglii, Skotsku a Indii. V roce 1969 přesídlila do Ameriky, kde studovala anglickou literaturu, příležitostně překládala. Poezii se vážně věnuje od roku 1972. Je autorkou básnických sbírek Ženy, jak je znám a Žij mě jako řeku. Při příležitosti autorského čtení z její nejnovější sbírky Odvaha za úsvitu jsme básnířce položili několik otázek.

 

Píšete básně už jen v angličtině nebo i česky?

Napsala jsem několik básní česky. Posledně, když jsem tady byla, napsala jsem velmi dlouhou báseň o svém pobytu a byla bych docela ráda, kdyby byla jednou publikována. Snadnější je pro mě psát anglicky, ale teď při spolupráci s Jitkou (Herynkovou – pozn. autorky), která byla velmi citlivá při překladu mé sbírky, jsem se zase tak trochu naučila česky.

 

Takže na vlastní překlad básní si netroufáte?

Nedůvěřuji si. Já se sice domluvím česky, ale hodně básnických slov jsem už zapomněla.

 

Proč Vás poezie oslovila více než próza?

Jsem velmi líná osoba a napsat básničku je pro mě lehké, kdežto psát prózu, to tak nějak dlouho trvá.

 

Píšete spontánně nebo nosíte námět dlouho v hlavě?

Úplně spontánně. Naťukám to na počítači, nechám to ležet, no a za několik dní to poopravím.

 

-mak-

 

 

zpět

 

 

Československá židovská komunita:

 

duchovní, kulturní, politické a ekonomické dědictví

 

Anglicko-český panel zahájila svým vystoupením o “znovuobjeveném” chebském rodákovi Rudolfu Serkinovi Jitka Chmelíková, která se zajímá o historii Židů. Rudolfa Serkina, jednu z nejvýraznějších klavírních osobností 20. století představila v souvislosti se stým výročím jeho narození. Příspěvěk Jaroslava Klenovského poukázal na nováčka mezi památkami UNESCO, židovskou čtvrt‘ se dvěma synagogami a hřbitovem, tedy již dvanáctý objekt zaznamenaný na tomto seznamu v České republice. Zajímavým detailem je informace, jak s židovskou čtvrtí chtěl naložit komunistický režim – nechybělo málo a místo světové památky byla paneláková výstavba. Další prezentace se soustředila především na překlad knihy Tomáše Pěkného Historie Židů v Čechách a na Moravě. Ivo Moravcik, zabývající se hlavně hospodářskými dějinami, položil v této souvislosti řečnickou otázku: Jak by vypadal život Židů, kdyby nedošlo k holokaustu?

Jiří Fiedler, znalec dějin židovského osídlení na území České republiky, jehož námětem byl nový pohled na život Isaaka Mayera Wiseho, zakladatele a doživotního prezidenta Judaismu reformy, prezentoval výsledky svého výzkumu, jimiž minimalizoval spekulace ohledně Wiseho osobních údajů. Setkáním provázela Ruth Davis z archivu židovské kultury v New Yorku. Kosmopolitní brněnská rodačka vystudovala v Anglii, provdala se do USA, ale doma se cítí, jak na sebe prozradila, například i v Izraeli. Ve svém příspěvku se věnovala československé židovské rodině a židovské manufaktuře v Brně, která Brnu zajistila mnohá politická a ekonomická práva. 

Na škodu byla neúčast několika účinkujících, i přesto však téma vzbudilo pozornost a zájem publika.

-kap-

 

 

zpět

 

 

Klavírní recitál

 

Klavírní recitál v podání olomouckého hudebníka a skladatele Marka Keprta zazněl včera v podvečer v kapli Božího Těla v  Konviktu. Několik desítek návštěvníků si mohlo v nově zrekonstruovaných prostorách poslechnout skladby od Alexandra Skrjabina, Ference Liszta, ale také Leoše Janáčka či Arnolda Schönberga.

 “Marka Keprta sice neznám, ale těším se na Janáčka a Schönberga,” sdělil své dojmy před začátkem vystoupení Petr Hrubý. “Chtěla jsem vidět tuhle kapli, moc se mi líbí. Je moc pěkně zrestaurovaná. Také jsem zvědavá hlavně na Janáčka,” podotkla Maria Banerjee.

Marek Keprt se učil skladbě a hře na klavír v Olomouci, poté absolvoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Za své kompozice získal několik ocenění ve skladatelské soutěži Generace a dvakrát stipendium Nadace Albana Berga ve Vídni. V červnu 2003 se v Praze konala světová premiéra Keprtova melodramatu Blumfeld na texty Franze Kafky. Často koncertuje doma i v zahraničí a od roku 1992 nahrává pro Český rozhlas. Mezi jeho oblíbené skladatele patří autoři z přelomu 19. a 20. století, především Alexander Skrjabin.

-lusk-

 

 

zpět

 

 

Král je nahý

 

Již patnáct let žije naše země opět v demokracii. Ale co jí předcházelo? Něco tu kdysi bylo, ale už není. Právě tomuto záhadnému zmizení Velkého bratra se včera věnoval Ivo Feierabend ve své přednášce, která spadala do bloku témat týkajících se politických systémů, občanské nauky a mezinárodních vztahů.

Bylo, nebylo. Ve zvěřinci politických systémů žil ten nejzvláštnější systém zvaný totalitarismus. Jeho ošetřovatelem byl podivný chlapík jménem Sovětský svaz. I pro samotného Winstona Churchilla, častého návštěvníka zvěřince, zůstal tento muž nevyřešenou hádankou. Jednoho dne však ošetřovatel zmizel. Celá událost zůstala dodnes obestřena tajemstvím.

 

Šest divů socializmu

Sovětský svaz nebyl nikdy stabilní. Respekt si musel udržovat největší vojenskou represivní mocí, která nemá v historii lidstva obdoby. Žádné známky odporu nebo vzpour. Přesto byl totalitní systém velmi křehký, což podmiňovalo jeho přetrvání. Nedílnou součástí každé totalitní ideologie je schizofrenní skutečnost, kterou nejlépe vysvětluje šest divů socializmu: Všichni jsou sice zaměstnaní, ale nikdo nepracuje. Nikdo nepracuje, ale pracovní plán je plněn na sto i více procent. Ač se plán plní stoprocentně,  krámy jsou prázdné. Krámy jsou sice prázdné, avšak lidé mají všechno.Všichni  mají všechno, přesto všichni nadávají na režim. Ačkoliv lidé nadávají na režim, volí ho vždy znova.

To, že se plán plní stoprocentně je socialistická realita, skutečností je, že obchody zejí prázdnotou. Bez dvojnásobné reality by totalitarismus nemohl existovat. Totalitní stát totiž potřebuje marxistickou ideologii, kterou však nelze naplnit stejně jako všechny ostatní utopie. Pokud si myslíme opak, honíme se za fatamorganou. Aby systém mohl přežít, je nutné falšovat realitu tak dlouho,  dokud z ní nebude realita fiktivní. Honění se za chimérou je neobyčejně nebezpečné nejen lidskému životu, ale i lidským hodnotám. Totalitární systémy vedené Stalinem, Hitlerem, Maem  a jim podobnými zabily třikrát více lidí než všechny války ve dvacátém století dohromady.

 

Socializmus bez dechu

Tu si jednou vyjeli Stalin, Brežněv, Chruščov a Gorbačov vlakem. Náhle vlak zastaví, protože železnice už dál nevede. Stalin zvolá: “Přivezte pár vězňů z gulagu, ať před lokomotivu položí koleje!” S tím nesouhlasil Chruščov: “Raději přendejte koleje, které jsou za námi, dopředu!” Brežněv kroutil hlavou: “Kdepak, kdepak! Dejte záclonky dolů!” Ale Gorbačov přišel ještě s lepším nápadem: “Dejte záclonky zase nahoru! Šup a všichni ven! Bude se tlačit!”  Když se záclonky vyhrnuly, všude kolem se rozjasnilo. Fiktivní realita byla tatam. Pak ani celá perestrojka nestačila na to, aby uvedla vlak znovu do pohybu.

Právě fiktivní realita byla Achillovou patou totalitního systému. Ale aby to bylo fér ke všem systémům, je nutno říct, že se lže všude. Machiavelli to tvrdil už dávno. Avšak ideologická lež totalitarismu byla tak obrovská, že pohltila celý systém. Všechny státní aparáty se musely spojit, pokud chtěly onu lež udržet při životě. Pak přišel Gorbačov a zvolal: “Král je nahý!” Sovětský svaz se zastyděl a ztratil se. Zmizel tak lehce, protože vlastně  ani nikdy neexistoval.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Olomouc nám doporučil Milan Kundera,

 

říká Marie Banerjee, rozená Němcová, která žije v USA a věnuje se společně se svým indickým manželem překladu české literatury

 

Narodila jste se v Československu?

Ano, v Praze.

 

Těšila jste se do České republiky?

Velmi. Nejsem zde ale poprvé. Přijeli jsme už na první sjezd SVU - v roce 1992 a na Karlově univerzitě. Bylo to pro nás velmi dojemné, protože celou tu dobu od roku 1949 jsme byli uprchlíci, a proto nikdy jsme se tak nemohli vrátit do Čech. Je to velmi krásné být zpět.

 

Jaké máte vzpomínky na bývalé Československo?

Na Čechy se pamatuji hodně, píšu o nich také memoáry. Pamatuji se na mnohé události, hlavně na ty první roky. Ve škole jsme se celý rok 1948/1949 skoro nic neučili, protože se učitelé báli. Z české historie si pamatuji, že jsme nikdy nešli dál než za Staré pověsti české.  Vždycky skákal Horymír přes Vltavu, protože to nebylo nebezpečné téma. Potom nás začali učit ruštinu, ale učitelé ruštinu neuměli – věděli jsme, že byli jen o dvě kapitoly před námi. V té době jsme taky pořád chodili na brigády a zpívali revoluční písně. V naší rodině samozřejmě maminka a tatínek nebyli komunisté, takže jsme od toho měli odstup. Ale pamatuji si tu atmosféru… A ještě předtím mám jako první vzpomínky na německou okupaci.

 

Jaké byly vaše první dojmy z návratu do Prahy?

Velmi na mě zapůsobilo, když jsem šla po stejných ulicích, kterými jsem chodila do školy. Udivilo mě ale, že ve vzpomínkách jsem to všechno viděla veliké a ve skutečnosti je to tak blízko. Pamatovala jsem si, že je Praha krásná, ale teď se mi zdá ještě krásnější.

 

Máte tu příbuzné či přátele?

Ano, bratrance z rodiny maminky, kteří žijí v Chodově. Už mají taky své rodiny a děti. Dcera mého bratrance byla minulý rok u nás v Americe. Z tatínkovy strany máme příbuzné v jižních Čechách.

 

Navštívite je?

Bohužel, České Budějovice jsou příliš daleko, takže je nebudeme moci navštívit, ale při návratu se setkáme s příbuznými v Praze.

 

Sledujete společenskou situaci v ČR?

Ano, velmi nás zajímá politika. Víme, že teď odstoupil premiér Špidla a netušíme, co bude dál. Měli jsme rádi Havla. Viděla jsem ho také, když byl na Harvardské univerzitě, a seděli jsme s ním i u večeře. O Klausovi víme, že je ekonom, ale Havel má samozřejmě velkou reputaci. Velmi se zajímáme také o americkou politiku. Jsme s manželem demokrati, takže nejsme pro Bushe a nemáme ho rádi. Hodně podporujeme senátora Kerryho - jak víte, jeho dědeček se narodil na Moravě. Doufejme, že se stane prezidentem. Bylo by to zajímavé, kdyby se někdo českého původu stal americkým prezidentem.

-had-

 

 

zpět

 

 

Byl to muž čestný a bezúhonný

 

Juraj Slávik byl odevzdaným služebníkem svému národu a vášnivě obhajoval svobodu a demokracii. Dne 7. září 2002  mu slovenská ambasáda ve Washingtonu D.C. vyjádřila svou nejhlubší úctu.

Narodil se roku 1890 v Dobré Nivě na Slovensku. Studoval na univerzitách v Berlíně, v Paříži a Budapešti, kde roku 1913 získal doktorát v oboru práv. V roce 1918 začala se vznikem svobodného Československa i Slávikova dlouhá politická kariéra. Byl členem vlády T. G. Masaryka i Edvarda Beneše. Nejdříve zastával post ministra zemědělství, později ministra vnitra. V roce 1935 byl jmenován velvyslancem v Polsku, kde působil až do vypuknutí druhé světové války. Sehrál významnou roli při vzniku a organizaci Českoslovenkých legií v Polsku. Později se stal členem Československého  národního výboru v Paříži a v letech 1940 až 1945 byl ministrem v londýnské exilové vládě. Úzce spolupracoval s Janem Masarykem. Působil také jako delegát Pařížské mírové konference a později byl jmenován velsvyslancem v USA.

Na protest proti komunistickému puči v Československu rezignoval v březnu 1948  na svůj post a  zajistil v USA azyl pro stovky uprchlíků. Spoluzakládal Radu svobodného Československa. Angažoval se nejen v Sokolu, ale i v SVU. Vysílal Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky.

Pod pseudonymem Neresnický byl činný i mimo politickou sféru.  Před rokem 1918 působil jako editor literárního časopisu PRÚDY a překládal francouzskou, německou či ruskou literaturu do slovenštiny. Zastával také mnoho čestných funkcí, včetně prezidentství umělecké soplečnosti Myslbek.

Zemřel 28. ledna 1990. Česká a Slovenská akademie věd nyní spolupracují na vydání zbylých čtyř částí pamětí, jejichž první díl vyšel v roce 1955.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Studenti z  Nového Zélandu jsou fascinováni husity

 

Ve včerejším programu kongresu mohli zájemci navštívit panel nazvaný Bohemian Reformation. Přednášky byly vesměs věnovány významným osobnostem české reformace jako byl Jan Hus, Jakoubek ze Stříbra nebo Jan Wyclif. Své příspěvky přednesli čeští i zahraniční vědci, mezi nimi i muzikoložka Dagmar Hasalova-White, která program obohatila referátem o nejstarším hymnálu psaném národním jazykem z roku 1501. Hasalova bude na konferenci mluvit ještě o Mozartovi, a to ve čtvrtek odpoledne.

Dalším zahraničním vědcem byl novozélandský historik Thomas A. Fudge, který referoval o dějinách husitství: .“O dějiny husitství jsem se začal zajímat už před mnoha lety, když jsem byl ještě student. Studoval jsem v Cambridge a mám z dějin husitství doktorát. Zajímám se především o dějiny náboženství a v angličtině zatím mnoho prací o husitech nebylo napsáno.  Baví mě kacířství, lidové náboženství a husitské hnutí ve své rané fázi, tedy asi do poloviny patnáctého století, bylo považováno jak za radikální, tak lidové náboženství, zejména táborité. Takže jsem začal zkoumat tento aspekt historie a lidé ze Západu, kteří studují středověk, si všimli, že mohu přednášet nejen o středověké latinské historii, ale také o střední a východní Evropě. Už to dělám dvanáct let a studenti z Nového Zélandu se dost zajímají o Čechy, takže vedu celoroční kurs, kterým jsou úplně fascinováni. Zjistil jsem, že učit a dělat výzkum je velmi vděčné a prospěšné zároveň.”

-vp-

 

 

zpět

 

 

Změnit společnost trvá generace,

 

říká Mojmír Povolný

 

Právník a politolog Mojmír Povolný je žijící legendou české exilové politiky. Přednášel na univerzitách v USA a Japonsku, působil i ve sboru poradců prezidenta Václava Havla. V rozbíhajícím se kongresovém reji nám zodpověděl několik otázek.

 

Jaké pro vás bylo opustit Československo?

Bolestné. Odešel jsem 16. dubna 1948. Utíkali jsme ze země, která se zotavovala ze druhé světové války, začala rozkvétat a my jsme to vlastní vinou prohráli s komunisty.

 

Jaké byly vaše první pocity, když jste poprvé po dlouhé době navštívil rodnou zem?

Radostné, protože jsme se dočkali toho, v co jsme už ani nevěřili, zejména po sovětské okupaci. Ale ty změny v pozdních osmdesátých letech naznačovaly, že se tady věci změní graduálním způsobem a ony se vlastně změnily revolučně.

 

Jak vnímáte dnešní vývoj ČR?

Československo a později Česká republika se poměrně rychle zotavovala z komunistické diktatury. Ale jak se říká: režim se může změnit revolučně přes noc, ústavu můžete napsat za šest měsíců, změnit hospodářský systém, to už trvá nějakou dobu, a změnit celou společnost, to je na generace. A to teď záleží na vás mladých, abyste se nechovali jako vaši dědečkové a otcové.

 

V čem?

Konkrétně v tom, kdo bere zodpovědnost za demokracii. Když na sebe padesát procent lidí nevezme zodpovědnost za principiální aspekt demokracie – vybírat ty, kteří nám budou vládnout – a nechá to těm zbývajícím padesáti procentům, tak to dopadne tak, jak to v ČR dopadlo už několikrát při posledních dvou nebo třech volbách. Když přijde dvacet procent lidí k volbám do senátu a šestadvacet procent do Evropského parlamentu, pošlou tam šest komunistů, kteří jsou proti EU a budou tam reprezentovat republiku s těmi z ODS, z nichž polovina je taky proti EU, pak je to nezodpovědné.

 

Čím si tento přístup lidí k volbám vysvětlujete?

Nepřijali odpovědnosti, kterou každý demokratický člověk nese za to, co se v jeho zemi děje. Potom si Češi stěžují, jak to dopadá, a přitom jsou za to absolutně zodpovědní.

 

Co myslíte, že by to mohlo změnit?

To musíte změnit vy, mladí. My jsme se poprvé začali zajímat o mladé lidi v roce 1990 na Masarykově univerzitě v Brně. Vytvořili jsme tam Mezinárodní politologický ústav. Jeden z těch mládenců je už soudcem Nejvyššího správního soudu, druhý vede Katedru politologie na Masarykově univerzitě a třetí byl navlečen premiérem Špidlou na ministra spravedlnosti. Jak to dopadne dál, to nevím, ale jsou to ti mladí lidé, kteří to můžou změnit.

-had-

 

 

zpět

 

 

Vztah k domovu, stejně jako bolest, s vámi zůstane navždy,

 

říká muzikoložka Dagmar Hasalova-White

 

Váš otec, armádní generál Antonín Hasal, byl nucen v roce 1948 emigrovat. Jaké bylo Vaše dospívání v Americe?

Nastupovala jsem tam už na vysokou školu. Dostali jsme stipendia a vystudovali na amerických univerzitách. Amerika je země příležitostí, tam může každý, když pracuje, dosáhnout čehokoliv. Už předtím jsem v Československu studovala na pražské konzervatoři a na Karlově univerzitě v Praze – byla jsem totiž zpěvačka. Potom jsem dostala místo na konzervatoři v Bogotě, v Kolumbii, kde jsem se seznámila se svým manželem, který byl diplomatem na americké ambasádě.

 

Spolu s ním píšete knihy, že?

Ano, můj muž je spoluautorem tří knih vzpomínek nazvaných On All Fronts: Czechoslovaks in World War II – bude o nich přednášet i zde na kongresu. Já jsem se Zdenkou Fishmannovou redigovala knihu o českých hudebnících v exilu nazvanou Essays on Czech Music a nyní chystám k vydání monografii o opeře v Americe. Také přednáším, například o Emě Destinové.

 

Takže hudba je Vaší celoživotní vášní?

Je to moje profese - mám z toho diplomy a všechno možné. Díky tomu, že byl manžel v diplomatických službách, jsme hodně cestovali a já tak mohla učit na konzervatořích po celém světě. Protože jsem umělec, mohla jsem provozovat své zaměstnání všude, což by při běžné práci nešlo. Dávala jsem koncerty a zpívala se symfonickými orchestry. Mohla jsem, protože jsem byla umělkyně vdaná za amerického diplomata. Nyní už je manžel přirozeně v penzi, však už máme pěkných pár křížků. Ještě stále učím. Měla jsem také operní společnost, se kterou jsme dělali Prodanou nevěstu.

 

Jaké máte koníčky?

Ráda dělám věci ze dřeva, lidé mi říkají, abych si otevřela studio. SVU pořádá vánoční bazary a já vyrábím a pak prodám výrobky za devět set i tisíc dolarů. Všechno to jde na charitu, nebudu to prodávat pro peníze. Hrozně ráda dělám s dřevem...

 

Jak často jezdíte do ČR? Máte tady nějaké příbuzné?

Tehdy v roce 1948 jsme odešli všichni. Otec, matka i můj bratr již zemřeli, sestra žije v Kanadě. V Americe bydlí i rodinní příslušníci daleko od sebe, je to velká země. Do ČR jezdíme jednou nebo dvakrát do roka, takže často. Poprvé jsme zde byli v roce 1992, až tři roky po revoluci. Jezdíme sem spíše jako turisté, protože příbuzní už vymřeli – vždyť je to přes padesát let. Mám tu už jen sestřenici – její syn je poslanec Jan Zahradil. Pak mám bratrance z otcovy strany a to je vše. Vždycky si v Praze najmeme byt, jezdíme ale i do Nižboru, odkud pocházel můj otec. V Anglii mu za druhé světové války dokonce přezdívali Generál Nižborský, ale ani toto krycí jméno nás neuchránilo od lágru a pak nucené emigrace.

 

V Olomouci jste poprvé?

Kdysi před lety jsme s manželem jeli přes Olomouc do Hranic, možná jsem tu byla i jako dítě, ale to si nepamatuju.

 

Jak je možné, že mluvíte tak skvěle česky, když žijete v Americe?

Víte, to já vůbec nechápu. Jsou určití lidé, hlavně třeba někteří sportovci, kteří jsou v cizině pár dní, strašně se honí a začnou zapomínat češtinu. My už jsme byli víceméně dospělí, když jsme do Ameriky přišli, jen sestra ještě chodila na gymnázium. Doma se pořád mluvilo česky, i poté, co jsem se vdala, takže to nešlo zapomenout. Já jsem zcela bilingvní, nezapomněla jsem nic, jen místy může být moje čeština poněkud archaická. Občas se mi stane, že čtu knížku a zeptám se sama sebe v jakém jazyce ji vlastně čtu. Modlím se ale zásadně anglicky. Ale třeba nevím, v jakém jazyce se mi zdají sny. Ten jazyk prostě nejde zapomenout, to je vyloučeno.

Když jsem byla chudá studentka v New Yorku, češtinou jsem si dokonce vydělávala. Rádio Svobodná Evropa dělalo divadelní montáže a do vánočního programu nemohli sehnat děti, které by mluvily česky bez akcentu, takže jsem ty dětské role dělala já. Dostala jsem za to pět dolarů, což byly tehdy velké peníze.

 

Mohla byste nám přiblížit Vaší zítřejší přednášku v rámci bloku Bohemian Reformation?

Když jsme sloužili v Nikaragui, byla tam spousta moravských bratří misionářů a poněvadž já vždycky diriguju sbory – koncertní, dětské a kostelní – a také stále diriguju sbor v Československé kapli ve Washingtonu, tak jsem spoustu moravských bratří měla ve svém sboru. Jejich farář byl expert na chorály a prosil mě o výzkum pro Moravian Music Foundation. V roce 1501 vyšel první hymnál, který byl v lidovém jazyce. Neměl ale noty, pouze text. Na nápěv se použila melodie z nějaké světské písně. Tuto reformu přinesla husitská revoluce. Předtím lidé na bohoslužbách zpívat nemohli. Dnes je zpěv jejich integrální částí. No, a v Moravian Music Foundation mě požádali, abych identifikovala písničky, které oni ještě dneska užívají. Ve svém archivu dokonce mají ten originální hymnál. Dělala jsem pro ně výzkum a přednášela, protože mě tyto věci vždycky hrozně bavily. 

 

A co Vaše druhá přednáška?

Ta je o Mozartovi a Praze. Když jsme tady šli na procházku, říkala jsem si, že by to mělo mít nějakou souvislost s Olomoucí a teď jsem ji našla. Tady v ulici U Dómu je na zdi Mozartův reliéf, snad se tam časem udělá i muzeum.

 

A jak se Vám v Olomouci líbí?

Moc se nám tu líbí, rádi chodíme po těch rozkošných uličkách, ale zatím jsme toho moc neviděli. Ve středu si to ale vynahradíme. Škoda, že tu nemůžeme zůstat déle. Určitě ale ještě přijedeme. Líbilo se nám i v Rakovníku, kde loni můj otec dostal in memoriam čestné občanství města. Je to zajímavé a historické město.

Ve středu se chystáme na okružní jízdu. Už jsme stihli zjistit, kde byl zavražděn poslední Přemyslovec. Také se chystáme na exkurzi do Rožnova pod Radhoštěm do muzea. To mě moc zajímá.

 

Jaký tady máte program – budete jen přednášet nebo se zúčastníte i jiných panelů jako host?

Již mnoho let jsem viceprezidentkou výkonného výboru SVU, takže se často podílím na organizaci těchto akademických programů. Předsedám Military session, kde ale nepřednáším - bude tam mluvit můj muž a má sestra, přednáším o té reformaci a pak také v hudební sekci.

 

Nikdy jste neuvažovali, že se sem vrátíte?

Víte, to je těžké. Já mám děti v Americe – jsou to Američané. Když  nás naše vlast vykopala, tak tam nás přijali s otevřenou náručí. A to už je mnoho let, já jsem žila vlastně více let v Americe než doma, mám amerického muže i děti. Ale pořád nás to sem táhne a cestou z Ruzyně nás bolelo srdce. Jsme smíšené manželství, toho druhého by to bolelo, musel by se vzdát své vlasti, navíc i naše děti mají americké partnery, takže už to nejde. Vztah k domovu s vámi vždycky zůstane, stejně jako určitá bolest…

-vp-

 

 

zpět

 

 

O Baťovi a batismu

 

Na včerejším symposiu Baťa a batismus vystoupili řečníci z USA, Kanady i ČR. Úvodem se Karel Holbik z Bostonské univerzity zaměřil především na ekonomický odkaz a podnikatelský úspěch Tomáše Bati. Zdůraznil jeho zájem o potřeby a zdraví svých zaměstnanců a nutnost získání vysoké úrovně vzdělanosti, kterou prosazoval nejen v dřívějším ČSR, ale i v USA a dalších zemích, kde měl pobočky.

Lillian Ludmila Rokytová popsala příběh mnoha českých emigrantů, kteří se po příchodu německých okupačních vojsk do ČSR usadili v Belcampu ve státě Maryland. Vyprávěla, jak se pod dohledem Bati jr. postupně rozjížděl provoz továrny na výrobu bot. “Nikdo z nás neuměl anglicky, ale pan Baťa pro nás zařídil jazykové kurzy,” připoměla.

Ctirad Josef Vrana se věnoval vlivu Bati jr. v kanadském Torontu, kde se z drobného obchodníka etabloval na obuvnického magnáta. Od příjezdu do Kanady v srpnu 1939 do roku 1947 se mu díky výrobě zbraní pro spojence a čsl. zahraniční odboj podařilo proniknout na kanadský trh. “Následovalo období rychlé expanze,” pronesl Vrana: “společnost se přeorientovala na výrobu levné a kvalitní obuvi, po které byla velká poptávka.”

Studentka Masarykovy univerzity Silvie Filipová věnovala pozornost sociální a zdravotnické péči, kterou Baťa poskytoval nejen svým zaměstnancům, ale i ostatním Zlíňanům, v jedinečné a na svou dobu (byla vybudována roku 1935) velmi moderní Baťově nemocnici. Karel Kouba, student UP, seznámil posluchače se vzdělávacím systémem, který Baťa ve Zlíně prosazoval a v němž si každý žák musel v továrně vyzkoušet všechno.

-lusk-

 

 

zpět

 

 

Dámy, je to na Vás!

 

Touto větou zakončila Jaroslava Moserová svůj projev o životních podmínkách žen v socialistickém Československu, který se konal včera odpoledne v rámci diskusního panelu Women‘s Issues. Kromě senátorky Moserová vystoupilo ještě dalších šest žen.

Velmi zajímavý příspěvek měla Bronislava Vargová, která upozorňovala na problém domácího násilí a organizaci ROSA, jež se snaží pomáhat týraným ženám. Zkratka této neziskové organizace vznikla spojením slov - rozvedená a samostatná, což vypovídá mnohé. Slávka Mačáková představovala program SPIŠ, který se snaží pomoci slovenským Romkám získat práci a uplatnit se ve společnosti. Její vystoupení doplnila Jarmila Holubová, Romka, jež se do programu sama zapojila.

Celý panel energickým způsobem zakončila Cecilia Rokusek referátem o zdraví žen a navazujících problémech.

„Věnovali jsme se dopadu vstupu ČR a SR do Evropské unie na ženy v těchto zemích. Ty tvoří polovinu populace, a proto je důležité na toto téma hovořit. Vstup do EU pro ně  znamená mnoho dobrých zpráv, ale také velkou výzvu. Jsem rádi, že na přednášku přišli muži i ženy, protože se probírala témata jako společnost, kultura a život jedince a rodiny, která je v České republice základem státu,“ řekla Lois A. Herman.

-vp, -fim-

 

 

zpět

 

 

 

Zákon o občanství by se měl změnit – rozhovor s RNDr. Jitkou Seidlovou, předsedkyní Stálé komise Senátu ČR pro krajany žijící v zahraničí

Moravský separatismus nepodporuji - vedoucí odboru kulturních a krajanských vztahů na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, Ing. Zdeněk Lyčka

PÍŠÍ VELMI DOBŘE, I KDYŽ S AKCENTEM

Ivo Hořejš: Loutkohra je jako balet

Máte být na co hrdí - rozhovor s Williamem Cabanissem, velvyslancem Spojených států Amerických v Praze

Američané mají sklon k aroganci - reverend Michael Rokos, předseda organizace Amerických přátel České republiky

Pro Američany nejsme důležití a to by se mělo změnit – rozhovor s Ivanem Dubovickým z Ministerstva zahraničí České republiky

Snažím se dělat své filmy poctivě - režisér Miloš Zábranský

Lidem komunismus asi tolik nevadil - rozhovor s paní Věrou Bořkovcovou

Příští americký prezident bude české královské krve - prezident SVU Mila Rechcigl

Exulanti se těšili do mučírny

Vědci sami pro sebe

Hlavní téma exil

V Americe se nestuduje proto, aby se studovalo

Vlastimil Kybal

Česká a slovenská otázka pro 21.století

 

 

zpět

 

 

Zákon o občanství by se měl změnit,

 

říká RNDr. Jitka Seidlová, předsedkyně Stálé komise Senátu ČR pro krajany žijící v zahraničí.

 

Čím se komise, které předsedáte, zabývá, kdy vznikla a kdo stál u jejího zrodu?

Komise byla založena v roce 1998 z iniciativy senátorů, protože často byly diskutovány věci související s Čechy žijícími v zahraničí. Této problematice je v ČR bohužel věnována velmi malá pozornost. K českému původu se ve světě hlásí zhruba 2 miliony lidí – z nich má české občanství jen asi 250 000. Tito lidé mají stále zájem s ČR komunikovat a dokonce tu žít, pomáhat ve prospěch této země.

Komise podléhá Senátu a má stejné pravomoci jako jeho výbory. Těžištěm její činnosti je legislativa – připravuje návrhy zákonů, předkládá je ke schválení a všechny ostatní návrhy zákonů sleduje z hlediska krajanů.

Je sestavována na základě poměrného zastoupení. Jednotlivé strany mají právo i určitou povinnost mít v komisi své členy. V současné době jsou v ní reprezentanti všech politických klubů Senátu.

Komise se řídí pravidly danými zákonem o jednacím řádu. Zároveň má také poradní sbor, tzv. konzultační radu, která je tvořena zástupci jednotlivých komunit Čechů, žijících v zahraničí. Má zhruba 30 členů, se kterými jsme v neustálém kontaktu. Samotné jádro komise tvoří 11 senátorů, jejími místopředsedy jsou Jaroslav Kubera z ODS a Jaroslav Šula z KDU-ČSL.

 

Čím se konkrétně zabýváte?

Snažíme se pomáhat nejen početnějším komunitám, ale také jednotlivcům, kteří mají v ČR problémy např. s úřady či ministerstvy. Ve složitějších případech pomáháme žadatelům při získávání občanství, při dohledávání jejich původu apod. Nejčastěji se na nás obracejí Češi ze Spojených států, Kanady, Švýcarska a Rakouska, kteří odešli nuceně v politicky vyhrocených dobách, nebo dobrovolně – za prací. Hlásí se nám ale i příslušníci rodin, které žijí mimo ČR již několik set let – z Rumunska, Srbska, Ruska, Kazašské republiky, dokonce i z Argentiny.

Našim největším zájmem je otázka dvojího občanství a tedy možnosti krajanů podílet se na politickém životě ČR pomocí korespondenčních voleb.

 

Jak oslovujete krajany?

Spolupracujeme s naším ministerstvem zahraničních věcí, které podrobně sleduje spolky a sdružení působící v cizině. Přes zastupitelské úřady v jednotlivých zemích pak zjišťujeme informace o komunitách našich krajanů. Tyto úřady skupinám zprostředkovávají vzájemná setkání, pořádají různé kulturní akce a podporují vzájemnou komunikaci. Vždy ovšem záleží na iniciativě samotných Čechů v zahraničí, zda kontaktují zmíněné úřady a získají potřebné informace i podporu. Spolupráce se neodehrává pouze na kulturně-společenské úrovni, ale také v oblasti obchodu a hospodářství.

 

V jakém vztahu jste s Československou společností pro vědu a umění?

Jednak jsme v kontaktu s krajanskými spolky, organizacemi, tedy samozřejmě i s SVU. Spolupracujeme od samého počátku naší existence, společně jsme pořádali udílení cen významným osobnostem kulturního a vědeckého života. Členy SVU jsou i zahraniční členové, tedy krajané, se kterými komise spolupracuje.

-mil-

 

 

zpět

 

 

Moravský separatismus nepodporuji,

 

říká vedoucí odboru kulturních a krajanských vztahů na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, Ing. Zdeněk Lyčka, který vystoupil na úterním odpoledním panelu pod názvem Cultural Contributions of Czechs and Slovaks Abroad. Položili jsme mu několik otázek týkajících se jeho názoru na Moravu, Moravany a celý kongres.

 

Morava viděna z vnějšku…co si pod názvem kongresu představujete, co od něj očekáváte?

Rozhodně není smyslem celé konference podpořit moravský separatismus. Samozřejmě najdeme mnoho emigrantů, kteří v zahraničí dokázali velké věci a pocházeli z Moravy, ale ve světovém kontextu se nelze zaměřovat pouze na moravský region. V této souvislosti bych rád zmínil pravdivá a historií prověřená slova Františka Palackého, který sám o sobě řekl ‘rodem jsem Moravan, národem Čech‘. V dnešní době musíme konstatovat, že nejčistší češtinu můžeme slyšet právě na Moravě. A byl to právě Palacký, který vystoupil proti moravskému jazykovému separatismu. Poukázal na živost jazyka, který nelze měnit úmluvou, byť sebelépe míněnou - proti snaze sjednotit na základě moravských nářečí Čechy, Moravany a Slováky. Vývoj mu dal za pravdu.

 

Čeho konkrétně se týká Váš příspěvek? Existuje přeci tolik osobností, které se proslavili v cizině, přispěli k rozvoji kultury exulantů…

Má přednáška nese název Moravané – známí i neznámí. Z různých oblastí kultury jsem vybral několik jmen. O každé z  osobností krátce pohovořím, ovšem pravdou zůstává, že je nemožné v tak krátkém časovém rozmezí vyjmenovat všechny, kteří si to zalouží. Cílem mého referátu je spíše poradit zájemcům, kde a jak mají hledat významné osobnosti slovanského původu.

 

Lze předpokládat, že se Vaší přednášky mnozí hosté nebudou moci zúčastnit – můžete nějaké zdroje jmenovat?

Ministerstvo zahraničních věcí vydalo v roce 2003 brožuru o osobnostech, které se jakýmkoliv způsobem podíleli na vytvoření pozitivního obrazu naší země v zahraničí a přispěli tak k jejímu zviditelnění. Celá brožura vyšla u příležitosti konání konference Týden zahraničních Čechů, která proběhla v Praze na přelomu září a října 2003. Zahrnuje referáty tamních účastníků. Je dostupná i na internetu, na webových stránkách Ministerstva zahraničí (www.mzv.cz), kde stačí vyhledat ‘Týden zahraničních Čechů‘.

-mil-

 

 

zpět

 

 

PÍŠÍ VELMI DOBŘE, I KDYŽ S AKCENTEM

 

Spisovatelé z různých koutů světa představili svou tvorbu

 

Úterní program konference byl v dopoledních hodinách zahájen panelovou diskusí na téma Tvůrčí psaní. Představilo se sedm spisovatelů, kteří na autorském čtení seznámili zúčastněné se svou poesií, prózou i esejistikou.

Program zahájila Margit Meissnerová, která představila svou autobiografickou knihu Margit´s Story. Ke své spisovatelské dráze řekla: „Stala jsem se spisovatelkou, protože jsem byla donucena se jí stát. Mí přátelé chtěli vědět více o mém zajímavém životě.“ Ačkoliv se Margit narodila v Rakousku, dětství prožila v Praze. V roce 1938 se odstěhovala do Paříže a v roce 1941 prchla před nacisty do USA. Zde prošla řadou povolání a zde se také vdala. Po válce odešla se svým mužem do Los Angeles a dává se na spisovatelskou dráhu.

Marta Peaslee-Leving představila svou tvorbu, která má podle ní mnoho společného s psychoterapií „Je tolik příběhů, kolik je osob, které knihu čtou. Každý má své vidění, svůj pohled a v něm se celý příběh rodí znovu,“ uvedla.

Před druhou částí programu zazněla recitace ze sbírek Jistá nepřítomnost, Proměny a Vstup do světla v podání Bronislavy Volkové. Některé sbírky (jako např. Proměny) jsou psány napůl anglicky, napůl česky, jednotícím prvkem všech sbírek je motiv lásky: „Láska je přítomna hlavně v mé sbírce Vstup do světla. Je to hodnota, která stojí v mém žebříčku hodnocení na tom úplně nejvyšším místě,“ přiznává spisovatelka, které mezi své vzory mimo jiné řadí i symbolistního básníka Otokara Březinu.

Po přestávce zazněla sálem poezie moravských básníků. Maria Banerjee přečetla se svým manželem Halasovy básně Úzkost ze sbírky Kohout plaší smrt a Krysař ze sbírky Ladění. Následoval Sonet o lásce ve formě blues a Podzim ve světě od Jana Skácela, Moravana známého svými čtyřveršími. „Ke Skácelově nádherné poezii jsem se dostal přes svého přítele sochaře Františka Navrátila ještě za dob studií na jižní Moravě. I po odchodu do Ameriky v roce 1994 se ke Skácelovi a jeho tvorbě stále vracím. Je pro mě synonymem Moravy, mého domova,“ vzpomíná jeden z účastníků diskuse, sochař a keramik Jiří Lónský.

Závěr vystoupení patřil Dušanu Šimkovi, prozaikovi žijícímu ve švýcarské Bazileji, který se kromě literatury faktu zabývá také televizní tvorbou a překladatelstvím.

Své eseje a fejetony se sociální a politickou tematikou pramenící z českého života přečetl také profesor Stanislav Komenda z Lékařské fakulty UP, člen České asociace spisovatelů a autor asi patnácti sbírek poezie. Ačkoli jeho pracovní život je protknut aplikovanou matematikou a statistikou, v poezii nevidí až takovou odlišnost od své profese: „Mým hlavním zájmem je metodologie vědy a poznání a netajím se tím, že i má poezie je poznamenaná logikou a řemeslem. S některými logickými otázkami se člověk v poezii setkává běžně. Jedná se třeba o problematiku lidského života a času, což je podle mě obecná otázka lidského života, ve které logika přítomna je. Ale báseň je pro mě především malá anekdota. Musí mít pointu a musí o něčem vypovídat.“

Ve spolupráci s vědci z Evropy, Asie a Ameriky a v konferencích vidí Komenda možnost navazování vzájemných kontaktů mezi vědci, což je podle něj základ vědeckého poznání jako takového: „Věda musí pramenit z hypotézy, která musí být prověřována a poměřována s ostatními hypotézami. Je potřeba konfrontace, což v umění nelze. Umění je já, zatímco věda, to jsme my. Konfrontaci konference umožňuje.“

Závěrečného slova se ujala Helen Lawson, která se s posluchači rozloučila čtením z knihy Odvaha za úsvitu.

-les-

 

 

zpět

 

 

Ivo Hořejš: Loutkohra je jako balet

 

Až do 17. století sahají kořeny jednoho uměleckého odvětví, které má v českých zemích dlouholetou tradici – jejím otcem nebyl nikdo jiný než Matěj Kopecký. Vítejte ve světě loutek.

V současné době šíří v Americe slávu českého loutkářství Vít Hořejš, který byl  původně hercem v experimentálním divadle. Tehdy mu zkřížily cestu loutky. Na přání vedení zinscenoval hru Faust, ve které se prolínalo tradiční divadlo s loutkoherectvím. Výsledek byl natolik úspěšný, že se Vít Hořejš rozhodl založit vlastní loutkové divadlo. Jeho první marionetou byl čert, jenž ztvárnil společně s ním ve Faustovi Mefista. Při jedné z návštěv newyorského kostela Jana Husa objevil v jeho podkroví poklad. Byly jím loutky z počátku dvacátého století. Jeho loutkářská rodina se rozrostla a dnes do ní patří asi 230 marionet rozličných velikostí.

Od svého vzniku uvedlo Československo – americké loutkové divadlo mnoho her. Nejúspěšnější  inscenací je podle mnohých Golem, i když sám Hořejš říká: “Po každém představení za mnou chodí lidé a tvrdí, že právě ta poslední hra je naše nejlepší. Od Golema jsou jednoduše všechny hry dobré.” Také nevšední ztvárnění Rusalky, v níž postavy nevedly žádný dialog, vzbudilo velký ohlas. Hra byla doprovázena rockovou a hlavně černošskou hudbou, což vycházelo z Dvořákovy víry, že černoši jsou hudební skladatelé budoucnosti.

Pro nejmenší diváky pořádá tato divadelní společnost pásma dvou až tří českých pohádek, se kterými objíždí školy a knihovny. Na představení chodí nejen děti, ale i jejich rodiče. I přes velkou popularitu, které se loutkové divadlo v Americe těší, naráží Hořejš se svými pohádkami na odpor škol i rodičů. Za všechno může čert. Jednou kvůli němu musel dokonce zrušit představení v Las Vegas. Ve Spojených státech se dětem z náboženských důvodů nevypráví pohádky o čertech. Jiný kraj, jiný mrav.

Loutkovým divadlem si člověk moc nevydělá, musí ho to bavit. Což Víta Hořejše bezpochyby baví. Nebojí se ani experimentů, ani vážných témat či klasiků. Letos v srpnu se představí jeho soubor v Praze na Shakespearovských slavnostech. V prostorách Hradu uvede  inscenaci  Hamleta. Speciálně pro tuto příležitost vyrobil Jakub Krejčí nové marionety.  

Loutkové představení skýtá podle ředitele Československo – amerického  loutkového divadla mnohem více tvůrčích možností než divadlo hrané. Postavy se mohou  zdvojnásobňovat, ba i ztrojnásobňovat, což znamená, že jednu roli ztvárňuje nejen metrová loutka, ale i její dvaceticentimetrová zmenšenina a živák. Tak se říká herci, který účinkuje na scéně společně s marionetami. Prapor loutkářské tradice vlaje tedy dál. Loutkohra je totiž jako balet. Vždy musí mít krásnou hudbu a hlavně kvalitní choreografii. Pak už člověk nic jiného nevnímá. 

-jk-

 

 

zpět

 

 

Máte být na co hrdí,

 

říká William Cabaniss, velvyslanec Spojených států Amerických v Praze

 

Do ČR jste poprvé přijel na počátku ledna, kdy jste se ujal svého úřadu. Jak jste se připravoval na život v historicky i kulturně odlišné zemi?

Když se jeden z mých přátel dozvěděl, že se stanu ambasadorem v ČR, nadšeně mi zavolal a nabídl mi mnoho knih s českou tematikou. Jeho rodiče jsou českého původu a celá rodina stále udržuje kontakty s místními příbuznými. Když jsem ho navštívil, ukázal mi obsáhlou knihovnu, mnoho materiálů, faxů, e-mailů. Zajímá se neustále o dění v ČR a s jeho pomocí jsem si vytvořil poměrně konkrétní představu o tom, jaké bude mé budoucí působiště.

Vlastně první knihu, kterou jsem o ČR četl, napsal bývalý prezident Václav Havel. Když jsem se s ním poprvé setkal, řekl jsem mu to. Zeptal se, jakou knihu mám na mysli. ‘Byla to výborná kniha,’ odpověděl jsem.

Snažil jsem se zjistit si co nejvíce o historii Česka. Zaměřil jsem se především na 20. století. Dozvídal jsem se o všech vzestupech a pádech, od nacistické invaze a vlády komunistů až po sametovou revoluci.

Na druhou stranu, i kdybych přečetl všechny publikace, nepoznal bych tolik jako přímou zkušeností. Nevěděl jsem, co přesně mám očekávat.

 

Jak se shoduje Vaše původní představa s realitou?

Upřímně řečeno, téměř všechna má očekávání se naplnila. Byl jsem více než nadšen tím, co jsem tu našel. Obdivuji úspěch nových firem a přednosti lidí, se kterými se setkávám nejen v Praze, ale také v různých krajích. Má očekávání dalece přesáhla například kvalita jídla v restauracích, samozřejmě i české pivo, hudba… V 60. letech jsem tři roky působil jako voják v Západním Německu. U příležitostí návštěvy Vídně jsme chodili na opery a koncerty – věděl jsem, jak nádherná je evropská hudba, ale tady je snad ještě lepší. Stále se tu pořádají festivaly, hudební produkce a různá představení.

 

Jak vnímáte jednotlivé regiony v rámci České republiky. Jak vidíte Moravu?

Jsem tu teprve půl roku, nestačil jsem tedy ještě dostatečně poznat jednotlivé regiony. Přesto jsem procestoval prakticky celou zem. Na mapě vám Moravu označím, ale rozdíly v charakteru Čechů a Moravanů zatím nereflektuji. Myslím, že při setkání s Moravanem a Čechem bych rozdíl nepoznal.

 

Kongres se ze značné části týká českých emigrantů v zahraničí. Vy jste v 60. letech působil v Západním Německu, věděl jste, co se odehrává za obávanou železnou oponou, setkal jste se s někým z emigrantů?

Ještě než jsem dokončil vojenskou službu, chtěl jsem na vlastní oči vidět Berlínskou zeď a východní Berlín. Zjistit co se za tam vlastně odehrávalo. Oblékli jsme se do civilního oblečení, nasedli do turistického autobusu  a absolvovali dvouhodinovou okružní jízdu městem. Bylo to snad nejdepresivnější místo, jaké jsem kdy viděl. Uvědomil jsem si, že celý Východní blok musí vypadat podobně. I v bývalém Československu lidé umírali, protože se snažili odejít za svobodou. Tehdy mi rozdíl mezi Západem a Východem připadal významný.

 

Dokážete si sám sebe představit v roli emigranta?

Vždycky jsem se snažil, ať šlo o jakoukoli situaci, vžít se do druhých. Snažil jsem se odhadnout, jak by oni uvažovali a jak by se zachovali. Byl jsem tak schopen porozumět jejich rozhodnutím. Ale představit si sám sebe v roli člověka, který žije v takovém prostředí… - to je pro mě nemožné. Vyrůstal jsem v absolutně svobodné době, a proto to zkrátka nedokážu. Četl jsem o lidech, kteří odešli z různých důvodů. Například Židé, kdyby před nacisty neutekli, zemřeli by. Mnoho Čechů dokázalo velké věci, ať již zůstali v tehdejším socialistickém Československu, nebo emigrovali na Západ. Všichni si zaslouží respekt a uznání.

Češi mají být na co hrdí. Například období první republiky bylo neuvěřitelně úspěšné – devátá nejsilnější ekonomika světa, schopnost konkurovat ostatním zemím, společnost postavená na ideálu demokracie a svobody. Naneštěstí se v roce 1938 zavřely všechny dveře. Po roce 1989 jste ale úspěšně obnovili tuto tradici. Je obdivuhodné, jak daleko se ČR posunula v tak krátké době…

-mil-

 

 

zpět

 

 

Američané mají sklon k aroganci

 

V rámci úterního odpoledního programu se uskutečnila i diskuse na téma vztahu amerických nevládních organizací s Českou a Slovenskou republikou. Se zajímavým příspěvkem vystoupil Ivan Dubovický z Ministerstva zahraničních věcí. Hovořil o významných Češích v Americe, kteří přispěli k dobrému jménu své vlasti. Uvedl především Aleše Hrdličku, který podnítil nové, rovnocenné vnímání českých emigrantů americkou společností. Zmínil i Karla Perglera a Adolfa Sabatha, nejdéle sloužícího kongresmana, který zažil osm amerických prezidentů.

Že je česká komunita v Americe velice silná potvrdil i reverend Michael Rokos, předseda organizace Amerických přátel České republiky.

 

Kolik členů má vaše organizace?

Naše organizace American Friends of the Czech Republic není založena na nějakém členství. Ve vedení je asi 15 lidí, ale těch, kteří nás finančně podporují je několik tisíc. Někteří jsou Čechoameričané, jiní českoslovenští Američané a je tam i spousta Američanů z jiných etnických prostředí, kteří mají v ČR třeba obchodní zájmy. Proto se naše organizace jmenuje Američtí přátelé České republiky, nejsme totiž etnická organizace.

 

Kolik informací se Američanům v médiích dostane o ČR?

To je různé. Závisí to na tom, co se v ČR zrovna děje. Američané mají sklon k aroganci a Evropa není to, na co bychom se denně soustředili. Pokud například v americké televizi sleduju předpověď počasí, dostanu obrázek o konkrétní oblasti, ve které žiju. Pokud bych se díval v Evropě, dostal bych předpověď o počasí nejen na celém kontinentu, ale i v Africe a Asii.V Americe se to nestane – to je ta naše arogance. V Americe mluvíme jedním jazykem – americkou angličtinou, v Evropě mnoho lidí mluví různými jazyky, takže o vás příliš neslyšíme. Dokonce i rozšíření Evropské unie se tady téměř nevěnoval prostor.

 

Co ví průměrný Američan o ČR?

Zná pivo. Teď se také díky Euru mluví o fotbale. O České republice, Polsku,  Maďarsku, Slovensku nebo Slovinsku toho moc neví. Nevidí mezi nimi rozdíl. To je ta americká arogance.

-vp-

 

 

zpět

 

 

Pro Američany nejsme důležití a to by se mělo změnit,

 

 říká Ivan Dubovický z Ministerstva zahraničí České republiky.

 

O čem budete hovořit v panelu Vztahy nevládních organizací s Českou a Slovenskou republikou?

Soustředím se na různé formy lobby, které může ČR prosazovat v Americe. Buď přímá (jednat přímo s politiky) nebo nepřímá (přes média). Vzpomínám také na významné české osobnosti, které zviditelnily naši zemi v Americe. Antropolog Jiří Hrdlička, právník Karel Pergler a  kongresman Adolf Sabath si dokázali najít cestičky, aby udělali maximum pro něco, co bych nazval nepřímou lobby. Byl to pokus ovlivnit americké veřejné mínění, aby změnili názor na Čechy a Slováky, a hlavně pak, ať už přímo, nebo nepřímo, přes Američany  působit na ty americké politiky, aby si uvědomili, co se v té Evropě vlastně děje a jaké stanovisko mají zaujmout.

 

Proč jste si vybral zrovna toto téma?

O toto téma se zajímám, protože si myslím, že je to pro ČR nesmírně potřebné a nepřímo by z toho mohla profitovat i krajanská komunita. Jakmile totiž máte nějaký problém, začnete ho monitorovat a zviditelníte ho, tak se o něm víc ví, vnímá to širší veřejnost i politikové. I tisíc drobností, telefonátů, zpráviček, dopisů a tak dále, může ve finále znamenat to, že si třeba ten senátor řekne: tady se něco děje, s tím už musím něco dělat. Tyto hlasy ve prospěch ČR by určitě byly užitečné. Samozřejmě osobní styk je nejdůležitější.

Jiná otázka je, co vlastně by ČR mohla a měla udělat, aby lidi, kteří mají zájem, podchytila. Myslím si, že po roce 1989 jsme promarnili to období entuziasmu, kdy se řada lidí hlásila se svým potenciálem, zkušenostmi, znalostmi, kontakty a my jsme je tak trochu povýšenecky odbyli, že si vlastně vystačíme sami a nepotřebujeme je. Teď je nám to občas líto.

 

Vy sám jste v Americe působil. Považujete se za Hrdličkova pokračovatele?

Nejsem žádný Hrdličkův pokračovatel, jsem obyčejný ministerský úředník. Ze své zkušenosti ale vím, že v Americe máme celou řadu mimořádně schopných lidí, kteří by dokázali totéž, co dokázal Hrdlička, Pergler a desítky dalších v meziválečném období a po druhé světové válce. A je mi jedině líto to, že jsme se zatím nenaučili tyto lidi efektivněji využívat v dobrém a zároveň třeba i najít způsoby, aby i oni z toho nějakým způsobem profitovali, třeba i tím, že si zlepší byznys s ČR nebo se dostanou do společnosti amerických kongresmanů. I Pergler začínal jako obyčejný právník v Iowě. Začal ale prosazovat zájmy a nezávislost Československa a stal se z něj člověk, který pak měl z  československé komunity ke  kongresmanům v každodenním styku nejblíže a stal se prvním diplomatickým zástupcem jmenovaným prezidentem Benešem. Jeho aktivita ve prospěch Československa jeho kariéru enormně urychlila.

 

Myslíte, že ČR má v současnosti v Americe lepší jméno než dříve?

Nevím, jestli lepší jméno. Určitě se Československo svým vznikem na nějakou dobu dostalo do povědomí a třeba vztah Masaryka a jeho manželky nepochybně sehrál velmi pozitivní roli v tom, že se tehdy o ČSR hodně vědělo. Masaryk byl automaticky zvolen vůdcem nejenom Československa, ale všech ostatních utlačovaných národů, takže byl vlastně takovou špičkou. Američtí politikové ho vnímali jako takového lídr, nejenom za ty dva národy – Čechy a Slováky – ale za celý ten zbytek slovanských a jiných utlačovaných národů.

Nechtěl bych ale říct, že dnes je to daleko horší. Myslím si, že po roce 1989 mělo Československo i Česká republika v USA velice dobrou reputaci a jsem přesvědčen, že obrovský podíl na tom má i vynikající zvuk, který v Americe má jméno bývalého prezidenta Havla. Ten byl pro ČR zárukou demokracie, humanity, tolerance a občanské společnosti. Řekl bych, že byl v USA vlastně populárnější než v ČR. Pozitivní vnímání republiky, vedené tímto prezidentem, tam určitě bylo a teď možná poněkud oslabuje. To je něco, co podle mého Slováci ztratili po úmrtí Alexandra Dubčeka. I když to byl reformní komunista, v Americe byl vnímán jako osobnost velice pozitivní, jako jeden z vůdců Pražského jara. Slovensku pak žádná osobnost nezaručovala ve světě vnímání jako demokratické země.

Vnímání ČR teď není nějak horší. Vztahy jsou perfektní, jen nejsme tak monitorováni, nejsme středem pozornosti, jako jsme byli po roce 1989, takže i zájem průměrného Američana o ČR tak nějak upadl. Méně se o nás mluví. Nejsme z jejich hlediska důležití.

-vp-

 

 

zpět

 

 

Snažím se dělat své filmy poctivě,

 

říká režisér Miloš Zábranský, který dnes odpoledne pro velký úspěch opět uvede ve filmovém sálu v Konviktu svůj dokumentární film Občan Karel Kryl.

 

Co Vás vedlo k natočení filmu o Karlu Krylovi?

Karel Kryl je pro mě velká osobnost. Považuji ho za člověka, který svou morálkou a hledáním pravdy a svobody ovlivnil spoustu lidí. Nejenže rádi poslouchali jeho písničky a četli jeho básničky, ale zároveň si uvědomovali, jak tento člověk dokáže být duchovní.

 

Máte rád jeho písničky?

No jistě. Myslím, že Bratříčku zavírej vrátka je jedna z těch nejdůležitějších. Je silná v tom, jak lidem ve své době pomáhala. Ale mám rád i písničku o demokracii, o které se moc nemluvilo, protože byla velmi kritická k době po sametové revoluci.

 

Jak se Vám natáčelo? Nastaly v průběhu nějaké komplikace?

Film nikdo nechtěl, protože o Karlu Krylovi lidi na oficiálních místech neradi mluvili. Česká televize je  veřejnoprávní a myslím si, že by měla umožňovat důležitá témata nebo filmy o velkých osobnostech. V různých radách však často sedí lidé, kteří o to nemají zájem. Bojí se, aby neztratili zaměstnání kvůli nějakému důvodu, dříve politickému, dnes ekonomickému. Takže mi to trvalo dva až tři roky, než jsem našel dramaturga

a podařilo se mi film natočit. Nakonec to bylo v Ostravě.

 

Co vás přivedlo k natáčení dokumentárních filmů?

Moje cesta šla od hraného filmu k dokumentárnímu. Vystudoval jsem hranou režii, ale tím, že jsem žil v době komunismu, cítil jsem se zavřený, zabetonovaný a měl jsem pocit, že se nemůžu vyjádřit pregnantně. Moje hrané filmy jsou symbolické, jsou v nich hodně poschovávané informace, stavěl jsem archetypy… Potřeboval jsem víc přijít k lidem, začít s nimi hledat pravdu. Neviděl jsem ji v Československu po roce 1989. Tady si každý začal na něco hrát, někteří se vyvyšovali, někteří zas nevěděli jak žít, hnali se za materialismem Západu. Musel jsem proto vyrazit ven, do zahraničí. Moje cesta vedla k Indiánům, do Austrálie, Indie. Byl jsem nějakou chvíli i ve Spojených státech. Pro moje srovnávání je dobré vracet se i na Srí Lanku.

 

Vždycky jste se věnoval pouze natáčení dokumentárních filmů?

Hledal jsem zázemí nebo spíše určitou cestu, jak se vyrovnávat s věcmi na bázi vnitřního prožitku. Jsem strašně rád, že jsem natočil celovečerní filmy jako Dům pro dva, Masseba a Stavení. Jsou to filmy, které jsou nějakým způsobem propojeny vnitřní vazbou a zároveň představují můj život, který jsem tady prožil za komunismu. Potřeboval jsem se s tou dobou vyrovnat a myslím, že jsem to poměrně dobře vyjádřil. Vznikl tak triptych podle mých prožitků.

 

Na který ze svých filmů jste nejvíce pyšný?

Snažím se dělat všechny filmy poctivě. Každý film, který natáčím, není pro mě jen obyčejným filmem, ale zároveň poučením. Děláte-li film, pronikáte do problematiky. Snažíte se tu věc nebo člověka pochopit, nějak se s tím ztotožnit nebo najít protiváhu. Takže nemůžete říct, že nějaký film je pro vás lepší, nebo byste ho chtěla víc propagovat. Myslím si, že by bylo vhodnější, kdybyste se mně zeptala, jaké období považuji za to nejlepší kdy jsem film dělal.

 

Které to tedy bylo?

(Smích) Myslím si, že vlastně každý čas vás formuje. O tom je život, a pokud bych měl mluvit těmi starými filosofiemi, tak nic se nedá  zakonzervovat. Všechno je v pohybu i když vás to bolí. Například, zničili mi absolventský film a musel jsem k tomu přihlížet, abych dodělal školu. Pak jsem stejně nesměl točit. Pořád začínám od začátku. Jestliže chcete vyjádřit sama sebe a najít sama sebe, musíte nejdřív hledat sama sebe. O to se právě těmito filmy snažím.

 

Čím se zabýváte nyní?

Nedávno jsem se vrátil ze Srí Lanky. Měl jsem možnost navštívit některé staré buddhistické chrámy. Chtěl bych dělal film o východní kultuře, buddhistických systémech meditace apod.

 

 

Miloš Zábranský (52) vystudoval strojní průmyslovou školu a poté pracoval jako dělník v ČKD Lokomotivka. Mezi lety 1977-1982 studoval na FAMU, kde už tehdy vzbudil pozornost svými školními filmy Pavilon Z, Poslední mejdan a Horečka všedního dne, který byl dokonce v USA nominován na cenu studentského Oskara. V průběhu 80. let natočil svůj patrně nejznámější film, Dům pro dva (1987). Ten tvoří spolu s dalšími dvěma filmy – Masseba (1988) a Stavení (1991) – ucelený duchovní triptych, jehož ústředním obsahem je středoevropská křesťanská mytologie, zasazená do širších filosofických souvislostí. Zábranský je přirovnáván k tvůrcům jako Robert Bresson či Tarkovský. Dnes je nejen režisérem, ale i producentem, výtvarníkem

a pedagogem na pražské FAMU. Jako cestovatel a horolezec navštívil šest kontinentů. Věnuje se literární tvorbě.

-lusk-

 

 

zpět

 

 

Lidem komunismus asi tolik nevadil,

 

říká paní Věra Bořkovcová

 

Ačkoli hlavní náplní kongresu SVU jsou odborné přednášky a diskuse, je to také příležitost k návštěvě rodné země a vzájemným setkáním rodinných příslušníků přítomných badatelů. Jedné z nich, paní Věry Bořkovcové, jsme se zeptali na její vztah k ČR.

 

Odkud pocházíte?

Narodila jsem se v Brně. Většinou jsme ale žili v Praze a nejdéle jsem byla v Iránu.

 

Kdy jste odešla z Československa?

V roce 1949.

 

Poznala jste to zde po návratu?

Víte, že jsem dokonce někdy i věděla, že tady tou ulicí se dostanu tam a tam… A věděla jsem, kde je Říše loutek, protože tam jsem chodila od čtyř let. To bylo nejslavnější loutkové divadlo tady v Praze a dokonce je pořád tam, kde bylo.

 

A kolikrát už jste po revoluci navštívila rodnou zemi?

Alespoň jednou za rok si sem zajedeme. Hlavně jezdíme za příbuznými nebo na kongresy SVU. Máme příbuzné v Prostějově, což je kousek, takže doufáme, že se s nimi teď uvidíme.

 

Zajímáte se blíže o dění v ČR?

Ano, zajímáme se o politiku i o kulturu. Teď jsme se dokonce dozvěděli, že padla vláda pana Špidly.

 

A co vás tady nejvíc překvapuje?

Jak to divně vychází ve volbách, že komunisti mají tolik hlasů…

 

Jak si to vysvětlujete?

Asi to lidem tehdy tolik nevadilo. Jinak vážně nevím, čím by to mohlo být. Já to nemůžu pochopit.

-had-

 

 

zpět

 

 

Příští americký prezident bude české královské krve,

 

říká prezident SVU Mila Rechcigl

 

Miloslav Rechcigl se již asi třicet let zabývá historií Čechů a Slováků v Americe. Na včerejším setkání s obecným tématem “History” promluvil o původu senátora Johna Kerryho. Jeho židovský dědeček pocházel z Horního Benešova a původně se jmenoval Fritz Kohn. Nemluvil ale česky. V roce 1902 si nechal změnit jméno na Fredericka Kerryho.

 

Co Vás inspirovalo k tomu, že jste se začal zajímat o předky senátora Kerryho?

Dozvěděl jsem, že prezident USA George Bush má královské předky, což mě povzbudilo, abych začal hledat možná spojení s českým královstvím. Čirou náhodou jsem současně zjistil, že matka prezidenta Bushe je spojena s Moravskými bratry (jde o osmé pokolení), což je unikátní – jedná se o jediný případ, který znám.

 

Jaký ohlas vzbudil Váš výzkum v Americe?

Veliký zájem, pochopitelně. Odborníci v USA nejsou takoví skeptici jako tady. Když se to objevilo v The Prague Post, tak se ptali nějakého českého historika, který tuto záležitost přešel s tím, že se jedná o nějakou americkou legendu. A to je úplný nesmysl.Vím mnohé o genealogii královských rodů, mám již dost dobrý přehled v této problematice. Genealogie je v České republice v úplných začátcích, lidé o tomto oboru ještě mnoho nevědí, kdežto v Americe se tím zabývá každý druhý člověk, aby si zjistil svoje předky…

 

Můžete nám přiblížit, k jakým závěrům jste vlastně došel?

Propojení jde přes polské krále, protože Jitka, dcera Vratislava II., si vzala polského krále a potom to šlo dál. Téměř všichni polští králové jsou v podstatě potomci Doubravky, tedy dcery Boleslava I., která byla provdána za Měška. Můj závěr je, že Bush a Kerry jsou vzdálení bratranci. Ať už vyhraje kterýkoli z nich, americký prezident bude české královské krve.

 

Takže se dá říci, že předkové Johna Kerryho jsou i polští králové?

Samozřejmě! Ale já zdůrazňuji tu českost, která je nejstarší a původní, protože to se již ocitáme v 9. století, kdy se jedná o osobnosti Bořivoje a Ludmily, svatého Václava, vnuka Bořivoje. Vysledovat to můžeme přes Vratislava (syna knížete Bořivoje I.), kterému se následně narodil svatý Václav a pokračujeme Boleslavem I. Tím jsou všichni Přemyslovci potomky Boleslava I. Ukrutného. Spojitost mezi Vratislavem II. a Edwardem I. nalezneme asi po osmi generacích, čímž se dostaneme do Anglie. Od Edwarda I. můžeme vysledovat propojení až k Bushovi nebo ke Kerrymu. Je to naprosto jasné a dokumentovatelné.

 

Kde se případný zájemce může detailněji seznámit s výsledky Vaší práce?

Na naší webové stránce SVU (www.svu2000.org), kde je uveřejněna genealogie prezidenta Bushe. Také se chystám přidat i genealogii Kerryho.

-kap-, -vp

 

 

zpět

 

 

Exulanti se těšili do mučírny

 

Bohatý program kongresu nabízí vedle řady panelových diskusí i řadu kulturních a společenských akcí. Patří k nim také prohlídka historické Olomouce.

Od úterý do čtvrtka mají účastníci kongresu možnost vydávat se na exkurze po olomouckých pamětihodnostech. Prohlídka trvá dvě až tři hodiny a co všechno mohou účastníci poznat?

Průvodkyně, kterými se na dopoledne staly studentky historie, nejprve přiblížily minulost Konviktu a budovy Teologické fakulty, pak dovedly skupinku do Kaple sv. Jana Sarkandra. Největší zájem byl o mučírnu, ta však byla k jejich velké lítosti zavřená. Většina z nich proto uvítala možnost navštívit ji individuálně v pozdějších hodinách.

Trasa prohlídky pokračovala k soše sv. Floriána na Michalském návrší a návštěvou kostela sv. Michala. „To v Americe nesmíme,“ shodli se exulanti při focení interiéru kostela. Prohlédli si také všech sedm olomouckých kašen i oba mariánské sloupy. Velmi se zajímali o historii orloje a poznamenali, že vedle chemika a selky už tam chybí jenom sv. Lenin a sv. Stalin.

Velký zájem projevili o radniční informační centrum, kde si nakoupili pohlednice. V centru Olomouce, na Horním náměstí, je průvodkyně seznámily se stručnou historií města a krátce na to byli ohromeni monumentálními Englerovými varhany v kostele sv. Mořice. Tyto varhany totiž patří mezi osm největších v Evropě. Závěrečnou perličkou byla pro mnohé překvapivá informace, že v Přemyslovském paláci, v těsném sousedství katedrály sv. Václava, byl zavražděn sám sv. Václav. Krajané neustále překvapovali průvodkyně svými znalostmi o místních pamětihodnostech.

-had-

 

 

zpět

 

 

Vědci sami pro sebe

 

Mezi včerejšími, většinou historicky zaměřenými přednáškami, se objevil i tematicky odlišný vstup Biologie, zemědělství a přírodní prostředí. Profesor Andrej Staško osvětlil dvěma přítomným posluchačům vliv antioxidantů na zdraví člověka. Podstatě a historii demografie věnoval pozornost profesor Zdeněk Pavlík a osobnost slovenského biologa Pavla Olexíka přiblížila docentka Anna Jakábová. K plánovaným třem referátům se dodatečně připojila prezentace projektu Terra Insignis vedená dr. Korčákem a dr. Tlustákem.

-mak-

 

 

zpět

 

 

Hlavní téma exil

 

Ve dvoraně Konviktu byly včera odpoledne představeny tři knihy věnované exilové tematice: Studie z dějin emigrace, první díl publikace Československý exil a krajanské hnutí ve Švýcarsku a kniha Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Z autorů byli přítomni T. Motlíček, M. Kouřil a B. Blížkovský.

Studie z dějin emigrace přináší soubor statí studentů a doktorandů, kteří se podíleli na výzkumu exilu v USA a v mnoha evropských zemích. Sborník obsahuje výsledky zahraničních studijních pobytů: seminární a diplomové práce a části připravovaných disertačních prací. V poslední kapitole čtenáři najdou dosud nejpodrobnější výklad o Centru pro Československá exilová studia.

U příležitosti kongresu byla uvedena i první část dvoudílné publikace Československý exil a krajanské hnutí ve Švýcarsku v letech 1945 – 1989, ve které autoři M. Trapl, A. Skoupý a M. Kouřil zpracovali období let 1945 – 1968. Kniha nabízí celistvý pohled na exilovou činnost československých krajanů a zachycuje systematický vývoj jejich spolků ve Švýcarsku. „Šlo nám o záchranu faktů, což se nám do určité míry podařilo,“ dodal docent Kouřil. Obě knihy vznikly v rámci výzkumného záměru Filosofické fakulty UP nazvaného Emigrace z českých zemí v novověku.

Hlavní závěry z pěti mezinárodních mezioborových konferencí shrnuje publikace Česká a slovenská otázka v soudobém světě, která vyšla záměrně v době vstupu Česka a Slovenska do EU. Příspěvky navazují na „Českou otázku“ a kritický realismus T.G. Masaryka a naznačují možný budoucí vývoj ve 21. století. Rada Dědictví Komenského přiznala této knize nejvyšší ocenění – Věječku moudrosti.

-mak-

 

 

zpět

 

 

V Americe se nestuduje proto, aby se studovalo

 

Miloslav Rechcigl se vyjádřil k vzdělávacímu systému v Čechách a v Americe:

“Rozdíly jsou dost podstatné. Nemůžu si stěžovat na vzdělání, které jsem získal na českém gymnáziu. Univerzitu jsem však vystudoval už v Americe a největší rozdíly vidím právě ve vysokoškolském systému. Myslím, že americký způsob má mnoho výhod.

Každému americkému studentovi radí s jeho hlavním předmětem učitel, který se ho snaží vést. To je velice dobrý systém. Snadněji se orientují při studiu hlavního předmětu i specializací. Já jsem např. studoval biochemii a ještě fyziologii a výživu a na každý z těchto předmětů jsem měl profesora, který mi při doktorském studiu radil. 

Další velký rozdíl vidím v tom, že v Americe se nic nebifluje, snaží se vás poučit o kontextu. Detaily nejsou to nejdůležitější. Hlavní je, kde a co hledat. Když jsem se učil na gymnáziu dějepis já, biflovali jsme se hlavně data a jména, ale kontext se tenkrát úplně přehlížel. Tím klesal zájem studentů. V zajímavosti podání a praktičnosti informací vidím největší rozdíl. V Americe se nestuduje proto, aby se studovalo. Řada mladých lidí z Čech i ze Slovenska toto také zdůrazňuje a dávají přednost americkému systému.

A ještě jeden výrazný rozdíl bych uvedl. V Čechách je veškeré státní školství zadarmo. V Americe bezplatné školství skoro neexistuje, nepočítám-li neprivátní základní školy. Tím pádem je pro Američany obtížnější vystudovat, ale má to i určité výhody. Mladí lidé si vzdělání více váží. Většina studentů si musí na školu vydělat, a pak se více snaží. Je ovšem pravda, že v řadě případů školné platí rodiče. Studenti mohou využít i stipendií. Přesto  neexistuje skoro žádný student, který by v Americe nepracoval. Samozřejmě pracují i někteří čeští studenti, ale není to tak běžné jako v Americe.”

-fim-

 

 

zpět

 

 

Vlastimil Kybal

 

Vlastimil Kybal, jedna z nejvýraznějších osobností na našem vyslaneckém nebi za první republiky, působil nejdříve v Itálii, v Brazílii, následně ve Španělsku a v Mexiku, kde ve 30. letech svoji činnost zakončil. Zasloužil se jedinečným způsobem o prezentaci Československa v cizině a právě tam se mu dostalo nejvýznamnějšího ocenění. Obdržel Řád Isabely Kastilské ve Španělsku, byl oceněn Velkokřížem krále italského, ale doma se na tohoto muže pozapomíná. V posledních letech byl navržen na jedno z nejvyšších ocenění u příležitosti státního svátku Dne vzniku samostatného československého státu 28. října, byl však na poslední chvíli z tohoto souboru vyřazen.

V 30. letech vydal, kromě mnoha jiných spisů, dva zajímavé tisky - Velikány španělských dějin – ty se staly základem české historické hispanistiky a dále spis Po československých stopách v latinské Americe, který je nyní nově uveden (původní vydání z roku 1935) a netušil, že tím položil základy české historické iberoamerikanistiky. Dílo je v mnoha rozměrech zakladatelské, kupříkladu i po stránce diplomatického reprezentování a zastupování Československa v zahraničí. Spis, po němž je poptávka, znamená nově uvedený a nově prezentovaný český zájem o Vlastimila Kybala. Reedici představil Ivo Barteček, děkan filozofické fakulty.

-kap-

 

 

zpět

 

 

Česká a slovenská otázka pro 21.století

 

Unikátní publikace o naší pozici a roli v soudobém světě shrnuje hlavní výsledky více než desetiletého úsilí stovky předních odborníků ČR, SR, čsl. exilu i dalšího světa.

V centru pozornosti jsou naše novodobé osudy, historické úspěchy i tragédie a prohry, šance i rizika současnosti; základní problémy národní svébytnosti a vzájemnosti v období globalizace, ale také aktuální pozice ČR a SR v  Evropě.

Kniha nabízí spolehlivou orientaci v klíčových otázkách naší historie, filozofie, politiky, práva, vzdělanosti, hospodářství, kultury, sociologie i ekologie. Obsahuje spektrum úvah, názorů a inspirací masarykovského kritického realismu k tvůrčímu řešení problémů naší současnosti i budoucnosti.

Ukázkové výtisky rozebrané novinky z počátku roku 2004 jsou tu rezervované pro vás á 150 kč (5 EUR).

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.

 

Podrobnější informace obsahuje leták na nástěnce nebo je získáte v knihkupectví a v presscentru.

 

 

zpět

 

 

Musíme se naučit otevírat světu, - říká o mentalitě Čechů Eliška Hašková Coolidge, bývalá vedoucí kanceláří pěti amerických prezidentů

Tématika exilu je bezbřehá, někdy dokonce bažinatá

Kapku české krve mají v Texasu statisíce lidí, - rozhovor s potomkem moravské rodiny v Texasu Clintonem Machannem

Moravané v Texasu

Američané mají hranaté koláče

Otázky zůstávají dál nezodpovězené - odboj na Moravě 1939 – 1945

Jsme v NATO a EU, ale jinak jsme někde v Mongolsku, - profesor Radomír Luža k situaci v ČR

Hledáme alternativy v pedagogice

Není exulant jako exulant

Umíme-li číst mapu, známe nový jazyk

Vancouverský festival

Otevřenost a lyričnost českých básníků

HOLOCAUST – barbarské období dějin

Srdcem jsme Češi, ale vděční Americe, - rozhovor s Věrou Bořkovcovou

Cembalový recitál

Mzdy podle abecedy

Průvodce českými památkami v Americe je na světě

 

 

zpět

 

 

Musíme se naučit otevírat světu,

 

říká o mentalitě Čechů Eliška Hašková Coolidge, bývalá vedoucí kanceláří pěti amerických prezidentů

 

Včera jste vedla diskusní panel ‘American Presence in Europe’ - jak uplatňujete své dlouholeté zkušenosti získané v USA?

Vlastním poradenskou firmu a spolupracuji s diplomatickou akademií, kde přednáším o etiketě, společenském chování a stolování. To jsou součásti života, které před rokem 1989 prakticky neexistovaly. Věnuji se převážně mladým lidem, kterým se snažím předat co nejvíce z vlastních vědomostí a zkušeností. Pracuji pro různá ministerstva, úřady vlády i soukromé firmy, kterým radím ve zmíněné oblasti.

Aktivně se podílím na chodu Americké obchodní komory, kde se zabývám turistikou. Snažím se pomáhat i talentovaným dětem z dětských domovů – v rámci nadačního fondu Plaváček pořádáme soutěže v různých oblastech a vítězům odměnou platíme hodiny zpěvu, sportu, jazyka a podobně.

Za velice významnou považuji SVU, ve které již mnoho let působím. Sehrála v dějinách výjimečnou roli – podařilo se jí uchovat českou tradici nejen v USA, ale po celém světě. A to je úžasný úspěch.

 

Po roce 1989 jste se vrátila zpátky domů – jak jste vnímala situaci ve Východním bloku? Měla jste představu, jaké to tu bude, až se vrátíte?

Absolutně jsem neměla představu. Ani v Americe nebyl život ze začátku vůbec snadný. Velice dobře jsme si uvědomovali, že jen tvrdou prací můžeme něco dokázat.

Obdivuji rodiče v bývalém Československu, kteří nepřestávali vychovávat děti v souladu se svobodnými etickými zásadami, což za daných historických okolností bylo nepředstavitelně obtížné. Takoví lidé si zaslouží respekt za kuráž dávat dětem více, než nabízel systém.

 

Cítíte sama v sobě více Češku nebo Američanku?

Myslím, že přísluším oběma národnostem. V Americe mám dceru, žila jsem tam padesát let, stále se stýkám s mnoha přáteli. Jsem vděčná, že jsem v USA nalezla domov. Zároveň ale cítím intenzivní pouto k ČR, především k Šumavě, odkud má rodina pochází. Lituji jen, že nejsem o něco mladší, abych mohla udělat mnohem více věcí. Na druhou stranu právě změna k lepšímu je jednoznačnou výzvou pro mladší generaci.

 

Měla jste možnost poznat dvě odlišné mentality. V čem myslíte, že bychom se od Američanů měli poučit?

Nejdůležitější je otevřenost a přístupnost, kterou tu zatím necítím. Lidé si často závidí, jsou na sebe zlí. Nejsou zodpovědní. Zodpovědnost za sebe sama, za každý svůj čin, je nesmírně důležitá věc. Kdyby tak jednal každý, vše by se změnilo.

Těší mě zjištění, jak nadaní jsou mladí lidé v ČR. Proto je podporuji i v ohledu etikety, přestože je to zdánlivě povrchní věc. Pomáhám jim, aby svůj talent dokázali na úrovni prodat.

Zároveň cítím, že se lidé obávají komunikovat. Mnohdy se stydí odhalit své soukromí. Ovšem jen pouhé gesto postačí, abychom navázali kontakt s kýmkoli, každý náznak sympatie je velice cenný a otevírá dveře do světa.

-mil-

 

 

zpět

 

 

Tématika exilu je bezbřehá, někdy dokonce bažinatá

 

Ve odpolední části celodenního setkání, které neslo název „Stav výzkumu českých komunit“, měli zájemci možnost poslechnout si jen tři referáty, nicméně obsahově zajímavé. První, od Jana Štěpána, poukázal na využití archivních materiálů. Hlavní pozornost byla věnována matričním záznamům.

Jaroslav Vaculík přiblížil téma poněkud odlišné - problematiku ruských Čechů žijících v oblasti Kyjeva a Volyně, kteří byli v průběhu 20. až 40. let 20. století perzekuováni bolševickým režimem. Patřili k bohaté vrstvě obyvatelstva, za což byli mnohdy v nepřízni starousedlíků.

Se zcela zvláštním příspěvkem vystoupila Šárka Alföldy. Zabývá se psychologickými aspekty českého exilu a emigrace v první generaci, která opustila naši zemi po událostech roku 1948 a 1968. Sledovanou skupinou jsou především lidé, kteří v zahraničí uspěli, což jim dodalo sebevědomí a tím i pomohlo se s touto zátěží vyrovnat. Velký stres a životní trauma, to byla úskalí se kterým se exulanti museli vypořádat.

Možnosti výzkumu jsou omezeny - většina dotazovaných jsou lidé motivovaní, mající zájem zavzpomínat nad dotazníkem. Často navíc patří mezi členy krajanských spolků a navštěvují Českou republiku.

K zamyšlení ji inspirovalo srovnání, jakým způsobem si obě vlny emigrantů uchovali ve svých srdcích vzpomínky na rodnou zemi po odchodu z vlasti. Na otázku, zdali je něco, co v doposud zpracovaných materiálech autorku přednesu překvapilo, odpověděla: „Možná je to ovlivněno tím, že jsem mluvila s lidmi převážně úspěšnými, kteří závěrem rozhovoru hodnotili svoji minulost tak, že by neměnili a vlast by opět opustili, i když v těch dobách to pro ně bylo bolestné a těžké. Nyní, v současné situaci, to hodnotí jako výzvu, kterou překonali, což je v mnohém posílilo a obohatilo. Připomínám, mluvila jsem s těmi, kteří uspěli a kteří si vybojovali své místo pod sluncem a našli nový domov v nové zemi.“

Svoji dosud rozpracovanou část výzkumu by ráda dokončila a prezentovala jako doktorskou práci na Karlově univerzitě v Praze.

Vystoupení Šárky Alföldy inspirovalo přítomné k dlouhotrvající diskusi, z níž nevyplynuly jednoznačné závěry.

-kap-

 

 

 

zpět

 

Kapku české krve mají v Texasu statisíce lidí,

 

říká potomek moravské rodiny v Texasu Clinton Machann.

 

Jak jste se dostali do Ameriky? 

Jan Macháň, můj prapradědeček, přišel do Ameriky v 70. letech 19. století. Narodil se ve vísce nedaleko Vizovic. Koncem 70. letech 20. století jsem se byl na jeho rodný dům podívat. Dnes už je to chata nějakých lidí z Prahy. Dům tedy stojí, ale naše rodina už v něm nežije. Nevím toho moc o důvodu jejich emigrace, vím jen, že já jsem čtvrtá generace.

 

Vy tedy máte pouze americké občanství?

Ano, jsem stoprocentní Američan.

 

Umíte česky?

Mluvím jen trochu, jsem samouk, protože doma jsme česky vůbec nemluvili. Začal jsem se jazyk učit až v dospělosti, spíše na intelektuální bázi. Je to možná sentimentální, ale stejně jako jiní Američané věřím, že je důležité mít vědomí vlastní historie. Nežít jen tak v současnosti, jako by předtím nic nebylo. Je důležité vědět o svých kořenech. Pro mě je to velice významné. Pak jsem se začal zajímat o problémy emigrace a tak dále.

V letech 1976-77 jsem navštívil Letní školu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou pořádal Ústav zahraničních studií. Bylo to fascinující – mít možnost navštívit totalitní Československo. Seznámil jsem se zde s historikem Josefem Polišenským. Také jsme měli skvělého průvodce Václava Huňáčka, profesora ruštiny, který byl chodící encyklopedie. Jazykové hodiny byly jen na základní úrovni, zato jsme se hodně dozvěděli o Československu, ukázali nám Čechy, Moravu i Slovensko. Tehdy tu nebyli žádní Američané, když jsme promluvili v obchodech, mysleli si, že jsme Němci. Dneska žije v Praze 40 000 Američanů, což je šílené. Byla to tedy zcela jiná zkušenost, než jakou bychom měli nyní. Tehdy jsem se začal velice zajímat o historický původ nejen svých příbuzných v období od americké občanské války do začátku první světové války – tehdy byla emigrace do Texasu obrovská. Říkáme tomu řetězová emigrace. První emigranti pocházeli z východních Čech od Lanškrouna, ale potom už převažovali Moravané. I o tom je kniha Krásná Amerika, kterou jsem napsal s kolegou Jamesem Mendelem v 80. letech. Snažíme se lidem přiblížit, kdo jsou tito lidé, ti blázniví Češi, kteří se do Ameriky přestěhovali. A pak následovaly další knihy o české přítomnosti v Texasu.

 

Víte, kolik lidí českého původu žije v Texasu?

To lze jen těžko odhadnout, ale aspoň kapku české krve mají statisíce lidí.

 

O čem budete mluvit ve své přednášce?

O české populaci v Texasu, o prvních vůdcích skupin a komunit. Tím připravím půdu pro další přednášející, kteří přijdou se specifičtějšími příspěvky o kulturním a jazykovém pozadí.

 

Máte nějaké další aktivity?

Od roku 2000 máme program nazvaný CEFT Wiliam J. Hlavinka Fellowship (Nadace Williama J. Hlavinky), který nabízí českým studentům roční pobyt na Texaské univerzitě, kde mohou získat doktorát.  Myšlenka se zrodila již v roce 1991, kdy jsem jednal hlavně s profesorem Jařabem. Spolupracujeme s Univerzitou Palackého a také Masarykovou univerzitou. Školy si vyberou studenty, kteří k nám přijedou. Výběr je pouze na nich. Důvěřujeme jim. Všichni studenti byli zatím vynikající. Studenti se střídají – jeden rok přijede někdo z Brna, druhý rok z Olomouce, mohou zůstat, jak dlouho chtějí, to záleží na jejich mateřské univerzitě. Tito studenti učí češtinu členy komunity, nejen studenty, kohokoliv, kdo se přihlásí. Také se účastní etnických festivalů jako Kolache Festival v Caldwellu. Také pracují jako překladatelé pro lidi, kteří už nerozumí česky.

 

Na univerzitě vydáváte akademický časopis Kosmas. Co je jeho obsahem?

Je to časopis, který už čtyři roky rediguju. Sponzoruje ho SVU a v minulosti jsme tam měli příspěvky například od Václava Havla a samizdatových spisovatelů. Vychází na A&M Texas University od roku 2000. Máme českého kolegu, který nám pomáhá. Věříme, že je to nejdůležitější akademický časopis psaný v angličtině, který se soustředí na česká, slovenská a vůbec středoevropská témata. Vychází dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Zabýváme se historickými tématy, ale také uměním, humanitními vědami a literaturou. Objevují se tam eseje, odborné články, rozhovory, recenze i poezie.

 

Vy sám jste odborníkem na anglickou literaturu, proč ne českou?

Mám doktorát z britských studií a zajímám se o viktoriánskou literaturu – napsal jsem na toto téma mnoho knih. Samozřejmě mi záleží i na české literatuře, ale nikdy bych se neprezentoval jako expert na tuto problematiku. Čtu sice v češtině, se slovníkem jsem schopen i pomalu překládat, ale jsem spíš obdivovatel než odborník.

 

Sledujete dění v české kultuře a politice?

Ano, ale raději se zdržím názoru, protože tady nežiju. Znám osobně Vladimíra Špidlu i Petra Pitharta a tomu, co se tady děje, rozumím. Zajímají mě ale především co nejužší a nejlepší vztahy mezi našimi zeměmi. To je to, za co se modlím a co chci. Nezajímá mě politika, ale kultura.

 

Jezdíte do ČR často?

Byl jsem tu už asi dvakrát, vždycky spíše pracovně. Teď jsem nadšený z Olomouce, je to opravdu krásné město, jsem rád, že tu mohu strávit tolik času. Znám historii tohoto města a mám dobré vzpomínky na jednání s profesorem Jařabem. Když jsem tu byl naposled, zapisoval jsem se do knihy hostů na univerzitě a zápis přede mnou patřil americkému básníkovi Allanu Gingsbergovi, což mi přišlo velice zajímavé.

-vp-

 

 

zpět

 

 

Moravané v Texasu

 

Jeden ze středeční dopoledních diskusních panelů byl věnován moravské přítomnosti v Texasu. O českém osidlování a prvních významných osobnostech hovořili akademici Clinton Machann, Lida Dutkova-Cope, Eva Eckert, Paul T. Hlavinka, Richard Pavlasek a Magdalena Vintrová.

Clinton Machann, který vydává akademický časopis Kosmas, věnující se českým tématům, pronesl obecný úvod k problematice imigrace do Texasu. Hovořil také o stipendiu, které univerzita poskytuje českým studentům.

Profesorka Eva Eckert přednášela o českém časopise Svoboda, který byl v 19. století nejčtenějším periodikem v Texasu. Vydavatel a editor Augustin Hajdušek navrhoval americkým Čechům asimilaci, ale zároveň jim doporučoval, aby byli hrdí na své kořeny a zachovali si svou českou identitu. Jeho časopis četli i Moravané ve vlasti a dokonce i přispívali svými dopisy. Američtí Češi však upozorňovali na spoustu germanismů v příspěvcích svých krajanů a texty také zbavovali mnoha dialektismů. Jejich jazyk byl mnohem archaičtější a „češtější.“

Lida Dutková-Cope hovořila o svém výzkumu, který provedla v texaských českých městech West a Granger. Místní obyvatelé se označují jako američtí Češi, čeští Američané, Texasané, moravští Texasané nebo Moravci. Vychází zde také česky psaný časopis Hospodář. Dutková mluvila také o svých zkušenostech s americkými festivaly Čechů a o přítomnosti českých nápisů na tričkách, billboardech a plastových odznacích. Zakoupit lze různé předměty s nápisy jako: „Polib mě, jsem Čech,“ „Je těžké být skromný, když jsem Čech“ nebo „Vyrobeno v Americe z českých součástek.“

Paul T. Hlavinka nakonec představilo české stavby v Texasu, které prezentoval pomocí rozmanitých fotografií a názorných kreseb.

-vp-

 

 

zpět

 

 

Američané mají hranaté koláče

 

Takovou zkušenost získala při svém dvouletém studijním pobytu Magdalena Vintrová, studentka Filosofické fakulty UP, která získala stipendium díky programu CEFT. Dvakrát se zúčastnila akce Kolache Festival v Caldwellu, kde se kromě pekařské soutěže pořádá i souboj v co nejrychlejším spořádání co největšího množství koláčů. Překvapilo ji, že americké koláče jsou hranaté a často i s masovou náplní. Musela tedy místní zklamat, když se ptali, zda jsou jejich koláče stejné jako naše.

A jak se do Ameriky dostala? „Nabídka přišla od katedry anglistiky, která spolupracuje ještě s Masarykovou univerzitou, Texaskou univerzitou A&M a Českou vzdělávací nadací v Texasu (CEFT). Tyto tři univerzity organizují program, v rámci kterého vyjede vždy jeden kandidát buď z Masarykovy nebo Palackého univerzity na jednoroční pobyt do Texasu. Přijetí předchází konkurs. Rozhodující slovo má česká strana, která rozhodne, kdo pojede. V případě zájmu studenta i tamní katedry je možné studium ještě o rok prodloužit. Rozhodla jsem se pro prodloužení pobytu, protože jsem perfekcionista a nemám ráda nedokončené věci. Řekla jsem si, že když už jsem do doktorského programu vstoupila, tak ho i dokončím. Místo angličtiny, kterou jsem studovala tady, jsem se přihlásila na srovnávací kulturu a literaturu.

Celý program je sponzorován právě nadací CEFT, která spolupracuje s katedrou anglistiky na Texas A&M. Ta dává studentovi asistentské místo, takže vedle studia v magisterském nebo doktorandském programu, má zároveň možnost i pracovat v kampusu. Obvykle také učí češtinu v texasko-české komunitě – potomky přistěhovalců, kteří nestudují na univerzitě.“

-vp-

 

 

zpět

 

 

Otázky zůstávají dál nezodpovězené

 

O odboji na Moravě 1939 – 1945

 

Radomír Luža, Marie Hrošová, Josef Bartoš, Petr Kopečný a Jitka Gruntová vystoupili ve středečním odpoledním panelu s názvem Odboj na Moravě 1939 – 1945.

R. Luža mluvil o svých zkušenostech z odboje. Popisoval, kterak se setkal s ruskými zajatci, kteří uprchli z německého zajetí. Přidávali se k českému domácímu odboji, který postupně získal mezinárodní charakter. Rada tří, ve které se angažoval, měla dva hlavní cíle – vést nepravidelnou válku s německými okupanty a zorganizovat celonárodní povstání. Tak vyvstala potřeba těžké vojenské techniky a přes vysílačky byl navázán kontakt s českou exilovou vládou. Profesor Luža dále vysvětloval, jaké uspokojení a zároveň strach vyvolal přílet letadel, která shazovala náklady zbraní. Uspokojení v srdcích partyzánů, strach v duším  vesničanů. Také vzpomínal na své překvapení, když zjistil, kolik koní Němci používali, a že nebyli plně motorizovaní. „Nestačí jen ustavovat ideály,“ zakončil Luža svou přednášku, „je také nutné je uskutečňovat.“

M. Hrošová rozebírala partyzánskou brigádu Jana Žižky v letech 1944 – 1945. Hovořila o problémech svého výzkumu a výsledcích, k nimž došla. Její vyprávění nabylo zcela jiných rozměrů v momentě, kdy se dva přítomní v závěrečné diskusi představili jako členové této brigády. S nimi jakoby vyprávění vystoupilo ze zaprášených archivních dokumentů a dostalo jasnější kontury – přibyl třetí rozměr.

P. Kopečný referoval o Obraně národa – i jeho potenciál se plně ukázal až v závěru, kdy odpovídal na otázky a velice přesvědčivě a věcně argumentoval.

J. Bartoš upozorňoval na problém častých chyb v historických publikacích a také na zobecňování problémů a faktů: „Podle jednoho se usuzuje u všech.“ Historie však vypráví o lidských osudech, a i když mají lidé sklony jednat podobně, jak se mnohdy ukázalo, nemůžeme přepokládat, že když jedna rodina v pohraničí zabraném po Mnichovském diktátu neumírala hlady, všichni měli plné talíře.

Nakonec vystoupila poslankyně a učitelka dějepisu Gruntová se svým velmi zajímavým příspěvkem o Oskaru Schindlerovi. Připomněla, že v mýtech sice bývá zrnko pravdy, ale obalené velkými výmysly. Popisovala osudy údajného židovského zachránce a odhadovala, kdy se kolem něj glorifikující legenda vytvořila. Kdo ji rozšířil a zviditelnil, víme. Thomas Kenelly napsal knihu, která se pak stala podkladem scénáře filmu Stevena Spielberga. Celý svět se dozvěděl o existenci Schindlera, ale pravdu o jeho činech nebudeme znát ještě dlouho. Otázky zůstávají dál nezodpovězené.

Diskuse byla velice živá. Názor stíhal názor, nedokonalá lidská paměť byla konfrontována s historickými fakty. Každý snad odcházel obohacen o přesné údaje a zvláštní pocit z toho, že mluvil s někým, kdo historii prožil a nezná ji jen z učebnic.

-fim-

 

 

zpět

 

 

Jsme v NATO a EU, ale jinak jsme někde v Mongolsku,

 

říká profesor Radomír Luža k situaci v ČR

 

Ve středečním dopoledním bloku byl uveden diskusní panel věnovaný práci s písemnostmi komunistických tajných služeb. Řídil ho Vilém Prečan, zúčastnili se Radek Schovánek, Petr Hrubý, František Hanzlík, Radomír Luža a další.

Schovánek upozornil na nepořádek panující ve zveřejňování dokumentů StB. Příspěvek vyvolal vášnivou diskusi - publikum i ostatní referenti nadšeně souhlasili a spontánně přidávali vlastní špatné zkušenostmi. „Jsme v NATO a EU, ale jinak jsme někde v Mongolsku,“ komentoval situaci profesor Luža, který rozpravu nakonec uzavřel obhajobou občanského sdružení, jehož je členem. To se snaží pomáhat při získávání akt, jenž si StB vedlo. „Starat se má stát, ale musí být i jiná kontrola,“ dodal Luža.

Petr Hrubý uvedl: „Chtěl jsem vysvětlit, proč se Židé stávali špiony a popsat jejich osudy. Podobný panel jsem představil už minulý rok na mezinárodním kongresu v Rumunsku, kde je antisemitismus ještě daleko výraznější než na Slovensku nebo v Čechách. Nemůžeme popírat, že mnoho Židů různého původu se přidalo ke komunistické straně, protože v ni věřili. Čekali na příchod Spasitele a teď se jim zdálo, že konečně přišel. Když Lenin provedl revoluci (přesněji však kontrarevoluci – Lenin nezbavil Rusko cara, ale odstranil republikánskou vládu), doufali, že opravdu začal nový svět. Propaganda hrála opravdu velikou roli. Sovětské, české, maďarské i rumunské tajné služby je vítaly, protože Židé uměli cizí jazyky a snadno se pohybovali na Západě. Věděli, že se mají sprchovat a převlékat víckrát než jednou týdně. Tragédie spočívá v tom, že je Stalin nakonec vždycky zabil, aby se nemohli stát dvojitými agenty. Vybral jsem osudy čtyř konkrétních špionů – Arthura Londona, Otto Katze, Eugena (Jenõ) Frieda a Egona Erwina Kishe. Dodnes jsou oslavováni jako odpůrci nacismu, což je v pořádku, ale oni také pracovali pro mnohem horší totalitní režim. Na to chci poukázat.“

František Hanzlík mluvil o Obranném vojenském zpravodajství (OVZ), které založil v roce 1945 generál Ludvík Svoboda. Důvodem k založení podobné organizace bylo prosazení vlivu SSSR v Československu. Velitel i jeho zástupce v OVZ pracovali pro sovětskou tajnou službu a poctivě ji informovali. Tak byla Moskva o dění v ČSR informována lépe než naše vlastní vláda.

Jméno profesora Luži, historika a exilového politika, je známo nejen ve spojitosti s jeho otcem Vojtěchem Borisem Lužou, který bojoval na východní frontě v první světové válce a za druhé světové války vedl domácí odboj, ale i jakožto bojovníka proti německé okupaci a komunismu. Mluvil o osudech agenta Erba z StB, jehož občanské jméno je Ivan Pfaf. Důvodem uvedení tohoto referátu byl fakt, že Erbrova velice poskvrněná minulost je stále ignorována. „Lidé, i historici více píší než čtou,“ komentoval to Vilém Prečan. Sám byl vyzván, aby přispěl do sborníku k pětasedmdesátinám Ivana Pfafa, ačkoli i on byl tímto agentem sledován. Odmítl. Rovněž tento příspěvek vyvolal bouřlivou diskusi.

-fim-

 

 

zpět

 

 

Hledáme alternativy v pedagogice

 

Je třeba pomáhat znevýhodněným dětem

 

Velký zájem projevili hosté o přednáškový cyklus na téma vzdělávání, který se konal včera odpoledne. Mezi jinými vystoupily i spisovatelka M. Meissner s příspěvkem věnujícím se pomoci znevýhodněným dětem a pedagožka J. Mucha, která hovořila o způsobu výuky přírodních věd.

 

Každý se bojí toho, co nezná

Většina z nás je zdravá, netrpí hlady, má kde bydlet. Jsou ale i tací, kteří to štěstí nemají. Děti postižené a sociálně slabé se staly před dvaceti lety hlavní náplní života paní Meissner, která je významnou členkou neziskové organizace TransCen. Ta od roku 1986 rozvíjí program, který připravuje znevýhodněné děti na život ve společnosti, zvláště se soustředí na pomoc při hledání zaměstnání. Působení TransCenu není jednosměrné, snaží se ovlivnit i veřejnost a její přístup k postiženým. „Když se lidé dívají na postiženého člověka, první, co vidí, je jeho handicap,“ mluví zkušenosti paní Meissner a dodává: „kdyby se podívali hlouběji, zjistili by, že je jako každý jiný.“ A právě hlavní snahou všech zainteresovaných je změnit tuto tradiční, ne příliš šťastně nastavenou optiku společnosti. TransCen měl štěstí, že za jejich počínáním stála i pokroková místní rada, která vystupovala proti separaci lidí s postižením.

Téma diskriminace se line životem paní Meissner jako červená nit. Na vlastní kůži poznala, že přístup společnosti k odlišným lidem není korektní. Osobní zkušenost ji přiměla věnovat se věci naplno. Po několika letech práce v oboru byla přizvána ke spolupráci na projektu, který pomáhal dětem v nezáviděníhodné situaci. K tomu poznamenává: „Jednoho dne se mě zeptali, jestli bych s nimi nechtěla spolupracovat po zkušební dobu tří měsíců tři hodiny denně a já jsem tam potom zůstala dvacet let.“ Zabývala se koordinací učebních plánů pro chudé, postižené a jinak znevýhodněné děti. K těm patřily i děti různých národností s minimální znalostí angličtiny, pro které musela být zřízena speciální výuka. Kromě toho spolupracovala na přípravě kurzů pro učitele a jiné zaměstnance. Paní Meissner své celoživotní zkušenosti šíří i do České republiky, kam byla před osmi lety pozvána. Na závěr dodává: „Každý člověk se bojí toho, co nezná. Když si najednou uvědomíte, že jednání s postiženými lidmi není tak těžké, lépe se přizpůsobíte.“

 

Věda není jen teorie

Nový způsob výuky propaguje Jitka Mucha, která učí biologii a genetiku na Columbia Preparatory School. Student je veden k tomu, aby svou teoretickou znalost rozšiřoval pomocí experimentů, při kterých zapojí co nejvíce smyslů. Následně provede žák interpretaci výsledků a napíše reflexi na to, co se naučil. Jitka Mucha upozorňuje, že tento postup není jediný správný: „Já si myslím, že to je velmi dobrý způsob jak učit, ale rozhodně není jediný.“

 

-mak-

 

 

zpět

 

 

Není exulant jako exulant

 

Člověk, který v některé z emigračních vln odešel do zahraničí, byl a je označován mnoha způsoby. Mluví se o krajanech, zahraničních Češích, emigrantech nebo exulantech. Tato oslovení nejsou univerzální. Ne každý se cítí být exulantem, jiný se striktně vyhýbá zpolitizovanému označení krajan. Problému identifikace s těmito termíny se věnoval ve své včerejší přednášce etnolog Stanislav Brouček.

Ten se při výzkumu této problematiky zaměřil na prameny subjektivní povahy, to znamená, že vychází převážně z individuálních rozhovorů se zahraničními Čechy. V každém dialogu pak hledá životní poslání dané osobnosti. Ta mu vypráví svůj příběh, v němž je zachycen vývoj jejího charakteru po opuštění vlasti. Vztah k původnímu domovu prochází totiž čtyřmi fázemi, které na sebe časově navazují. První fáze zachycuje období před emigrací, ve druhé se jedinec připravuje na odchod z republiky a ve třetí fázi je zase nutné se přizpůsobit novému kulturnímu i jazykovému prostředí. Čtvrtá a poslední fáze nastává tehdy, když dojde ke změně politických podmínek v zemi, jež člověk opustil. Vrátit se, či nevrátit? Toť otázka.

Každá osoba vidí své postavení v zahraničí jinak. Každá má i jiný vztah k rodné zemi. Někdo se považuje za emigranta, jiný za exulanta. Třetí nechce být nikam zařazen, neboť toto škatulkování vnímá jako přežitek dob předsametových. Ale je tu ještě čtvrtá skupina. Do ní patří tací lidé, kteří si myslí, že jejich vrození do českého etnika byla náhoda. Oni si nyní svobodně zvolili, kde chtějí žít. To je identita, se kterou se plně ztotožňují. Užívání těchto označení není sjednoceno ani mezi zahraničními Čechy. Zatímco Stránského časopis Svobodný zítřek používá pouze termíny exil a exulant, časopis Návrat Heleny Koželuhové užívá jak exil a exulant, tak emigrace a emigrant.

V Rockwoodu žije akademická malířka českého původu Jana Jeníčková, která odešla do Kanady a žije zde, protože si takový život zvolila a nemá potřebu ospravedlňovat své rozhodnutí žádnou ideologií. Oproti tomu pro Václava Votřese z Hamiltonu, který se také zúčastnil výzkumu, představuje exulantství podstatu jeho existence. Alespoň to tak dnes vysvětluje. Má to však jeden háček. Zpětné popisování dávné reality je kontaminováno pozdějším objektivním poznáním. Dotýká se sice soukromí a osobnostního vývoje dotazovaných, ale vyprávění je interpretováno dle současného politického diskursu. Proto nelze stanovit jednotná kritéria dělící zahraniční Čechy na exulanty a ty ostatní.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Umíme-li číst mapu, známe nový jazyk

 

Skupinka účastníků kongresu SVU společně s děkanem FF UP Ivo Bartečkem navštívila včera Vlastivědné muzeum v Olomouci, kde si pod vedením dr. Ludmily Drtílkové prohlédla expozici věnovanou vývoji kartografie.

Kořeny tvorby map, dnešních nepostradatelných pomůcek při cestování, sahají v Evropě až do 16. století. Jejich sestavování podnítila především lidská potřeba orientovat se v prostředí. Lidé chtěli zmapovat dosud nepoznaná místa a jejich popis zanechat následujícím generacím. Tak vznikaly první mapy.

Kartografie rozlišuje tři typy znázornění. Prvním typem jsou mapy fyzické, které zachycují přírodní objekty. Dále jsou to mapy politické, jež se soustřeďují na města, průmyslová centra, trasy železnic a silnic. Kompromisem mezi mapou fyzickou a politickou je mapa obecně zeměpisná.

Pozornost návštěvníků upoutala kolekce sedmi barokních glóbů pocházejících z roku 1640. Tři z nich - zemský, hvězdný a admirální - byly zapůjčeny prezidentské kanceláři, ale po vypršení mandátu Václava Havla byly vráceny zpět do muzea. První evropský glóbus vyrobil Martin Behaim v roce 1492. Nebyla na něm ještě zakreslena Amerika - Kolumbus ji sice objevil ve stejném roce, ale o několik měsíců později.

Výstava se věnuje také mapám tematickým: vojenským, národním, světovým, plastickým, silničním, satelitním či krajovým. První mapu Moravy vytvořil Pavel Fabricius, jenž pěšky procestoval téměř celou zem. Do mapy zakresloval všechna významná města, městyse i vesnice. Tato mapa však nebyla bezchybná, neboť Fabricius se dopustil mnoha zkomolenin vlastních jmen. Tvůrcem map byl i proslulý Jan Amos Komenský. Největší sbírka jeho kartografického umění se nachází v přerovském muzeu.

Mapy se hojně využívaly především ve válkách. Ne vždy se to však vyplatilo. O tom by mohlo vyprávět staré dobré Rakousko, které mělo potíže s orientací při prusko–rakouských válkách. Inu, co je psáno, není vždycky dáno.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Vancouverský festival

 

Již po dvacáté se ve Vancouveru koná divadelní festival, na který se každoročně vydává přes sto malých divadelních souborů z celého světa, aby zde prezentovaly svá avantgardní představeními. Toto kanadské město je poslední zastávkou divadelního okruhu, který začíná na jaře v Edinburghu a v létě pokračuje napříč Kanadou a Spojenými státy, vždy od východu na západ.

Představení, která jsou uváděna v rámci festivalového programu, nejsou nikým cenzurována ani vyhodnocována. Ukazují návštěvníkům, z nichž se mnozí s podobným typem divadla setkávají poprvé, nejrůznější podoby a odstíny tohoto svobodného umění. Častokrát je festival také vůbec první příležitostí pro začínající umělce.

Divadelníci společně s publikem objevují nové úrovně a formy přímé interakce, která není zprostředkována skrze žádné médium, nýbrž ovlivněna pouze vztahem mezi publikem a herci.

V posledních letech se kolem festivalu utvořila skupina divadelních umělců, kteří se realizují v menšinových divadelních žánrech. Fenomén tohoto alternativního divadla postupně proniká a následně ovlivňuje střední proud v severoamerických městech.

-jk-

 

 

zpět

 

 

Otevřenost a lyričnost českých básníků

 

Maria Němcová-Banerjee včera otevřela diskusi na téma Literatura a literární kritika, jejímž cílem bylo přiblížit zájemcům spisovatele pojící se s Moravou.

Margaret Hermanek Peaslee představila spisovatelku a sběratelku lidové slovesnosti Boženu Němcovou a její Babičku jako symbol vnitřní bohatosti a vtělené lásky. Pro Němcovou bylo psaní cestou vyjádření kreativity, cestou svobody.

Zaznělo také jméno Františka Matouše Klácela, českého filozofa - scholastika, který v 19. století získal doktorát z filozofie na olomoucké univerzitě.

Norma J. Comrada připomenula spisovatele, žurnalistu a překladatele Karla Čapka: "Když jsem Čapka poprvé četla, nerozuměla jsem mu, protože v mé zemi, Americe, nebyl dostupný. Tehdy jsem ještě nevěděla proč, ale bylo to kvůli nacismu a později komunismu... Začala jsem ho tedy překládat. Nejdříve jenom pro zábavu, ale potom se mi ozvalo jedno britské nakladatelství a požádalo mě o kopie překladů. V Americe potřebujeme nové překlady, potřebujeme číst Čapka, proto se překladatelství věnuji," říká N. J. Comrada, která se zasloužila o zařazení Čapkových děl do amerických periodik.

Hovořilo se také o Společnosti bratří Čapků, jejímž předsedou je pan Protiva. Ta podle Bohuslavy Bradbrookové Čapka propaguje, miluje a hledá další spojení, která dosud nebyla navázána: "Společnost bratří Čapků bych ráda doporučila všem, kdo Čapka milují. Čapek by dnes měl být čten, protože čím více ho člověk čte, tím více vidí, jak mluví k přítomnosti, minulosti i budoucnosti, ale hlavně k té budoucnosti. Můžeme to pozorovat v jeho žurnalistických pracích, ale tyto myšlenku jsou patrné téměř v celém jeho díle. V Čapkovi se najde vždy něco nového."

Dílem Jaroslava Seiferta a konceptem pojetí času v jeho tvorbě se zabývala  Clarice Cloutier.

Cestopisy Do Indie kam jinam a Najdža hvězdy v srdci od Ivy Pekárkové představila Elena Sokolová. Vyzdvihla autorčinu schopnost imaginace a intencionality, které vycházejí z autorčiných zkušeností a vlastních zážitků, kdy podle Sokolové procestovala celý svět a nikdy dlouho nezůstala  na jednom místě.

Tematiku bolesti najdeme v díle Čačalové, moravské exilové poetky, která psaním vyjadřuje zkušenosti své i lidí ve svém okolí podané prostřednictvím svého citlivého vnímání.

"Je to znalkyně lidského nitra, její básně jsou osobité a protkané filozofií. Nepotřebuje hovořit o svých básních, hovoří jimi," říká profesorka Zlatica Plašienková, která přečetla úryvky z autorčiny prvotiny Doteky a Milostný akord. K tvorbě Čačalovské se vyjádřil také Oldřich Mikulášek, který o ní řekl, že myslí v obrazech a to je jediný způsob poezie.

Spisovatelka Maria Němcová-Banerjee prozradila své oblíbené autory. Z českých básníků má ráda Seiferta, Halase, Skácela, literární směr surrealismus a autora s ním spjatého, Vítězslava Nezvala: "Nezval je veliký básník. Surrealismus mě zajímá velmi, český i francouzský. Francouzi jsou výborní po stránce teorie, ale v Čechách surrealismus dosáhl v poezii opravdu vrcholu. Z nejnovějších autorů mě zajímá Čačanová, protože píše v duchu lyričnosti a idyličnosti. Mám ráda také Boženu Němcovou a psala jsem o Moravanovi Milanu Kunderovi. Myslím, že Kundera i přesto, že se považuje za analytického a racionálního myslitele, má v sobě lyrické jádro, které pramení z jeho moravského původu a hlavně surrealismu."

Diskuse byla uzavřena příspěvkem profesora Petera Petra, který pohovořil k dílu Rivers of Babylon od slovenského spisovatele Petera Pišťánka.

-les-

 

 

zpět

 

 

HOLOCAUST – barbarské období dějin

 

Na téma holocaust hovořili účastníci středeční diskuse, profesorka historie na Luther College Norma J. Hervey, Anna Hájková, Amy Lieffring a Ryan Nilsestuen.

Norma Hervey působila v letech 1994-1995 na UP v Olomouci a jako profesorka historie se začala zabývat právě i problematikou vyučování o holocaustu, části naší historie, ve kterém byla potlačována lidská práva, ničeny životy, nivelizovány hodnoty jiných kultur – barbarské období. Od roku 1996 se prof. Hervey zabývá novým výchovným programem pro studenty ve střední a východní Evropě. Zdůraznila potřebu otevřenosti k jiným kulturám a etnikům, aby se nic podobného v historii neopakovalo: „Studenti se seznamují s tematikou holocaustu prostřednictvím pořadů v televizi a nesčetných publikací. O druhé světové válce a Terezínu se samozřejmě učí i na mých hodinách. Mnoho z nich ke mně potom přichází se záměrem dozvědět se víc. Chtějí porozumět tomu, co se tehdy stalo. Bylo pro mě těžké odpovědět jim na tuto otázku, vlastně o odpovědi na ni přemýšlím po celou dobu, co učím. Nakonec jsem se studentům rozhodla přiblížit fakta prostřednictvím mého výzkumu. Zaměřila jsem ho na etnicitu, který způsobil v historii právě takové tragédie, jakou je holocaust a genocida,“ dodává Norma Hervey.

Při svém působení v Olomouci se mimo jiné měla také možnost seznámit  s českými spisovateli, jako jsou např.  Lustig, Klíma, Kundera. „Čeština je mým druhým jazykem. Mluvit v češtině je pro mě těžké, ale číst české texty mi nečiní problémy. Mnohem horší je to s výslovností. Když se podívám na slovo, nevím, jak ho vyslovit. Ale mám plno přátel, jako např. doc. Řeřichu, na které se mohu kdykoliv obrátit,“ dodala Hervey.

Anna Hájková, členka Terezínského institutu v Praze, seznámila posluchače s výsledkem svého projektu Zmizelí sousedé, při kterém vycházela z díla Terezínské studie a dokumenty 1994: „Ve svém výzkumu se zabývám chováním žen po transportu do Terezína, jestli lze na jejich chování použít historické kategorie gender. Ženy v tamních podmínkách ztratily svou identitu, ženskost. Pracovaly jako sestřičky nebo ošetřovatelky a staraly se o jídlo. Snažím se zjistit, co pro ně v těch nelehkých podmínkách bylo důležité, jakým způsobem si utvářely všední den a jakým způsobem se adaptovaly na totální společenství v Terezíně. Zajímá mě také, jestli se to projevilo na jejich přežití, respektive jestli jim to přežití obecně mohlo usnadnit. Dále se  zaměřuji na rozvržení sil v Terezíně mezi oběma pohlavími. Kladu si otázku, jestli lze ve společnosti zaznamenat nějaké sociální tlaky, které by v chování žen bylo možné zaznamenat,“ uvádí Hájková.

Blok uzavřeli studenti Luther College Amy Lieffring příspěvkem věnovaným promítání tematiky holocaustu do umění (malířství, sochařství, architektury aj.). Historické studie o Římu válečných let přiblížil Ryan Nilsestuen.

-les-

 

 

zpět

 

 

Srdcem jsme Češi, ale vděční Americe,

 

říká Věra Bořkovcová

 

Nádherná klenba jedné z učeben Konviktu se ve čtvrtek dopoledne stala kulisou panelu o českém a slovenském divadle. Jeho vedoucí byla Věra Bořkovcová, která hned na začátku připomněla knihu Jaromíra Johna Rajský ostrov, v níž autor pozměnil okřídlené rčení „co Čech, to muzikant“ na „co Čech, to divadelník“. Přednesené referáty doložily, že měl John pravdu.

Českému divadlu se v Americe daří. „Nejsem dobrý, ale za to velice aktivní herec,“ rozesmál publikum hned první větou Josef Čermák, který mluvil o českém divadelnictví v Kanadě.

Věra Bořkovcová nejdříve popsala dějiny českého divadla. Přítomnému publiku pak představila Ludvíkovu divadelní společnost, která je v Chicagu velice známá.

Neméně zajímavé jako její výklad jsou i životní osudy paní Bořkovcové.

 

Představila jste se jako Moravanka. Odkud pocházíte?

Oba moji rodiče byli z Třebíče, ale já jsem se narodila v Brně. Odtud jsme se však velice brzy přestěhovali do Prahy. Nemůžu ale ani říct, že bych byla Pražačka. Když mi bylo osm, odjeli jsme do Iránu a vrátili se až po válce. Emigrovali jsme po roce 1948. Pěšky jsme se za tři dny dostali do Bavorska, kde jsme strávili skoro dva roky v uprchlickém táboře. Pak jsme odjeli do Bolívie a teprve v roce 1952 jsme se dostali do USA.

 

Při podobném cestování muselo být složité studovat.

Na Karlově univerzitě jsem studovala anglistiku a orientální jazyky, ale když jsme utekli, nebylo mi to moc platné. Naštěstí mi univerzita uznala alespoň nějaké kredity. Začala jsem studovat francouzštinu. Chtěla jsem učit na univerzitě, a tak jsem si musela udělat doktorát. Ten jsem dělala už z ruštiny, kterou jsem pak učila asi třicet let spolu s ruskou literaturou a divadlem. Když bylo zapotřebí, učila jsem i češtinu.

 

A jak jste se dostala k divadlu?

Divadlo mě zajímalo už od čtyř let, kdy jsem začala s loutkovým divadlem. Můj tatínek pracoval ve Škodovce, ale byl také spoluvlastníkem loutkářské firmy Modrý a Žanda. Dodávali loutky do Říše loutek, divadla, které v Praze pořád ještě existuje a stále je tam mají. Ty, které tu včera ukazoval pan Hořejš, byly také z dílny mého tatínka.

Začínala jsem tedy s loutkovými představeními. Pak, když si manžel v Americe dělal doktorát a měl moc práce, hrála jsem na univerzitě po večerech divadlo. Mluvila jsem dobrou angličtinou s britským přízvukem, takže jsem hrála takové role jako třeba Gwendolen ve hře Jak důležité je míti Filipa. Na univerzitě ve Washingtonu jsem režírovala své studenty v ruských hrách.

 

Jaký je váš oblíbený autor?

Z českých moderních autorů asi Topol, z těch starších bratři Čapkové. Vždycky jsem obdivovala Čechova. Z amerických mám nejraději starší autory, např. Tennesee Williams je moje velká láska.

 

V Americe žijete už dlouho. Cítíte se být spíše Američankou nebo Češkou?

Jsme rozpolcení lidé. Vždycky jsme se snažili zachovat naše češství, ale přitom jsme vděční Americe za to, jak se k nám zachovala na samém začátku. Vážíme si skutečné demokracie v USA. Přivykli jsme trochu jinému chování. Když se nám něco nelíbí, protestujeme, na což tady nejste zvyklí. Srdcem jsme Češi, ale velice vděční Americe. 

 

Další příspěvky byly věnovány Josefu Topolovi, hře Oldřich a Božena nebo Petru Zelenkovi. Frank Safertal vyprávěl s velkým zaujetím o divadlech malých forem a české jazzové scéně v šedesátých letech. Dva poslední české příspěvky se týkaly malé vzpoury moravských divadel, která uváděla i ne zcela prorežimní hry, a života prvního divadelního brněnského kritika brněnského divadla Heinricha Friedricha Hopfa.

-fim-

 

 

zpět

 

 

Cembalový recitál

 

Čtvrteční podvečer patřil hře na cembalo. Edita Keglerová v Kapli Božího těla  seznámila na šest desítek posluchačů se skladbami Antonia y Solera, Johanna Sebastiana Bacha, Jiřího Antonína Bendy a Jiřího Temla. Cembalistka Edita Keglerová je známá svou vituozní interpretací klasických autorů, zvláště pak precizní hrou v molových a durových stupnicích. Získala řadu cen u nás i v zahraničí (1. cena a Zvláštní cena nakladatelství Bärenreiter za nejlepší interpretaci skladby dle historicky poučené provozovací praxe na Mezinárodní soutěži pro dva klávesové nástroje v belgických Bruggách 1997. V roce 2000 získala "Honorable mention" na téže soutěži v sólové cembalové hře a v roce 1998 se stala finalistkou mezinárodní rozhlasové soutěže Tribuna mladých interpretů TIJI). Edita Keglerová spolupracuje s předními českými orchestry (Talichův komorní orchestr, Jihočeská komorní filharmonie, Komorní filharmonie Pardubice, Komorní orchestr Berg), jako sólistka i jako komorní hráč. Je členkou Pražského barokního souboru a Hanbarne Baroque Ensemble Londýn. Koncertuje v Čechách i v zahraničí (Japonsku, Velké Británii, Kypru). Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.  Působí na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením v Praze a od října roku 2003 na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

 

-les-

 

 

zpět

 

 

Mzdy podle abecedy

 

Kromě oborů jako jsou historie či literatura zahrnuje kongres SVU například i ekonomiku. Právě tomuto tématu byla ve středu 30. 6. Věnována jedna z panelových diskusí.

O vztahu jména k výši mzdy hovořil jako první Štěpán Jurajda z Karlovy univerzity. Zjistil, že lidé, jejichž příjmení stojí na začátku abecedy, dosahují vyššího vzdělání a následně i vyšších výdělků. Právě v ČR je tato tendence dosti výrazná. Svou teorii doložil na příkladu přijímacích zkoušek. Z uchazečů, kteří dosáhnou stejného počtu bodů, jsou mezi přijatými ti z počátku seznamu. Z toho vyplývá, že lidé, jejichž jméno se nachází na začátku abecedy, vydělávají více. Naopak z těch, kteří vykonávají méně kvalifikované práce, si lidé se jménem na konci abecedy vydělají více. Je mezi nimi větší procento těch, kteří nebyli přijati na studia jen kvůli jménu.

Jako další diskutující představila svou studii Věra Adamchik z University of Huston at Victoria, která se zabývala tím, do jaké míry si lidé s vyšším vzděláním vydělají v Polsku více a jaký vliv na to měla transformace. Došla k závěru, že muži vysokoškoláci si v soukromé sféře vydělají až o polovinu více, než muži bez diplomu. Vedle toho u žen se vzdělání na jejich výplatní pásce příliš neprojeví. Zaměstnavatelé si u nich více cení schopností a let odpracovaných ve firmě. Naproti tomu u státních zaměstnanců má největší vliv na výši mzdy právě dosažené vzdělání, ale opět jen u mužů. Před transformací se na vzdělání takový důraz nekladl.

Lubor J. Karlik z Vídně hovořil o ekonomice z etického hlediska. Seznámil posluchače se vztahem kapitalismu k demokracii. Nevýhodou kapitalismu je skutečnost, že peníze slouží ke kupování moci a korupci, čímž dochází k ohrožení demokracie. „Amerika je nyní ve stavu, kdy se snadno může stát nesolventní a způsobit světový finanční krach,“ prozradil na závěr Karlik.

Panelovou diskusi zakončila svým příspěvkem Eva Marikova Leeds z Moravian College v Bethlemu. Seznámila přítomné se stavebním spořením v ČR a jeho stálou oblibou i přes nedávné změny v zákonech.

-had-

 

 

zpět

 

 

Průvodce českými památkami v Americe je na světě

 

Včera odpoledne byla ve dvoraně Konviktu představena poslední část trilogie Miroslava Rechcigla o stopách Čechů a Slováků ve Spojených státech amerických. Publikace Czech-American Historic Sites, Monuments, and Memorials navazuje na Czech and Slovak American Archival a Czechoslovak American Archivalia. Jak uvedl děkan FF UP Ivo Barteček, tvoří všechny tři svazky jeden celek. Poslední díl je „průvodcem po českých památnících ve Spojených státech Amerických, jak byly zdokumentovány v průběhu posledních dvaceti let,“ řekl Barteček. Do budoucna by měl tvořit základ, na němž by mohli další zájemci stavět. „Řadu let jsem se zabýval otázkou, jak zmapovat české a slovenské národní a kulturní dědictví v Americe a vůbec ve světě,“ přibližuje vznik knihy Rechcigl. Památná místa, která souvisí s Čechy v Americe, jsou zmapována a uspořádána podle jednotlivých států od Alabamy až po Washington. „Šlo nám o památné budovy, sochy, české hřbitovy a mezníky, které označují, že se tam něco přihodilo,“ vysvětluje Rechcigl a dodává: „Myslím, že je to velice užitečná příručka pro každého, kdo se nějak zajímá o českou Ameriku, nebo pro kohokoliv, kdo přijede do Ameriky a chtěl by se po těchto památkách podívat.“ Tato ojedinělá publikace zahrnuje nejen místa připomínající události devatenáctého a dvacátého století, ale i události století šestnáctého. Čtenáři v ní naleznou mimo jiné i města, kde působil T. G. Masaryk, místa, kde v roce 1740 přistáli Moravští bratři, nebo zajímavé hroby Čechů na chicagském hřbitově.

-had-

 

 

zpět

 

 

KONGRES SVU ZAKONČEN

Hodnotit mohou jen účastníci kongresu, říká děkan Filosofické fakulty UP Ivo Barteček

Rodokmeny jsou jako rakovina, tvrdí Miroslav Koudelka

ŘEKLI O 22. KONGRESU SVU

Já o celé akci mohu mluvit pouze v superlativech - o zhodnocení kongresu jsme požádali i Miloslava Rechcigla, prezidenta SVU.

 Co by na to řekl Komenský?

Česká hudba ve světě, světová v ČR

Průmysl a obchod

Brno proti komunismu

Hrál jsem tenis s Benešem, říká Vladimír Kabeš

Řeč těla v cizím jazyce

Měli bychom vědet, kdo jsem, být něčím zajímaví, rozhovor s profesorem a spisovatelem Stanislavem Komendou

 

 

zpět

 

 

 

KONGRES SVU ZAKONČEN

 

22. výroční světový kongres Československé společnosti pro vědy a umění byl včera v podvečer slavnostně zakončen v prostorách Konviktu. Zástupci Univerzity Palackého, rektorka Jana Mačáková a děkan Ivo Barteček, spolu s náměstkem primátora Ing. Vladimírem Pokorným a prezidentem SVU Miloslavem Rechciglem se závěrečným proslovem rozloučili se všemi přítomnými a vyjádřili svou vstřícnost ke spolupráci na akcích podobného typu a zaměření.

O hudební doprovod večera se postarala kapela Jazz Dog Open Band se zpěvačkou Laďkou Livingstone a uměleckým vedoucím Vladimírem Jakubem Knápkem.

-les-

 

 

zpět

 

 

 

Hodnotit mohou jen účastníci kongresu,

 

říká děkan Filosofické fakulty UP Ivo Barteček

 

Světový kongres Československé společnosti pro vědy a umění se v České republice koná jednou za dva roky – naposledy ho hostila Západočeská univerzita v Plzni v roce 2002. “Je tomu již asi rok a půl, co jsme se vypravili do Plzně za panem profesorem Ivo Budilem, abychom zjistili, co příprava takového kongresu obnáší. Říkal nám, že to nebude snadné, a měl naprostou pravdu. O to více nás těší, že se nám po roce příprav podařilo představit americkým kolegům Univerzitu Palackého, město i kraj tak, že se jim tu, soudě podle jejich reakcí, velmi líbilo,” říká děkan FF UP Ivo Barteček a dodává: “Průběh kongresu hodnotit nemohu, to mohou jen jeho účastníci. Myslím si však, že olomoucká strana se připravila dobře.”

Na včerejším večerním setkání, které bylo formálním závěrem kongresu, prezident SVU Miloslav Rechcigl uvedl, že jsou Olomouci zavázáni a že všichni přítomní budou vítanými hosty v USA. To můžeme považovat za příslib do budoucna.

“Tak, jak jsme vzali vážně přípravu kongresu, bereme vážně i jeho slova, takže budeme rádi, když naši studenti a pedagogové vyjedou do Spojených států či Kanady,” dodal Ivo Barteček.

 

-kap-

 

 

zpět

 

 

 

Rodokmeny jsou jako rakovina,

 

 tvrdí Miroslav Koudelka

 

Vystěhovalectví a etnicita byly tématem páteční dopolední diskuse, kterou svým příspěvkem o historické a současné migraci Čechů zahájil Robert Dulfer z Rozmberk Society v Třeboni. Život Mórice Beňovského, slovenského rodáka, který se zasloužil o samostatnost Madagaskaru, přiblížila posluchačům Lillian A. Pruett z Central University v Severní Karolíně. Dušan Šimko z University Basel hovořil o sociální a kulturní adaptaci Čechů a Slováků ve Švýcarsku. Diskusi uzavřel Miroslav Koudelka, který účastníky kongresu seznámil s úskalími, která na ně mohou číhat v českých oblastních archivech.

-had-

 

 

zpět

 

 

 

ŘEKLI O 22. KONGRESU SVU

 

Poslední den každé akce vždy vybízí k bilanci. Zvláště podstatné je zhodnocení u tak rozsáhlých a pravidelných akcích, jako je světový kongres SVU. Položili jsme tedy několika účastníkům jednoduché otázky, jejichž odpovědi poskytují pestrý přehled osobních dojmů z kongresu, které chválí to, co se povedlo, a upozorňují na to, co by se mohlo ještě vylepšit.

 

a)      Co se Vám na kongresu nejvíce líbilo?

b)      Co se Vám na kongresu nelíbilo?

 

Věra Bořkovcová

a)      Z dvaadvaceti kongresů jsem vynechala snad jediný. Pokaždé se mi na nich moc líbí. A tentokrát je v krásném městě, nádherných prostorách… Je tady i velmi dobrá pohoda. Všechno nám i přes všechny překážky dobře vyšlo.

b)      Mrzí mě, že jsem se nedostala na panely, které mě zajímaly, ale byly ve stejnou dobu jako naše jednání. To se stává na každém kongresu, Olomouc na tom nemá žádnou vinu.

 

Frank Safertal

a)      Velice pěkně jste to zorganizovali. Prostory jsou pěkné a Olomouc je nádherné město. Jsem tu poprvé, i když jsem se narodil v Praze a vyrostl v Československu. Je to zážitek. Krásné město, vynikající organizace, příjemní lidé. Je to naprosto perfektní.

b)       

 

Richard Pavlásek

a)      Celý kongres byl dobrý. Je tu mnoho lidí se zajímavými osudy. Všechno bylo skvělé.

b)       

 

Blažena Vodičková

a)      Mně se tady líbilo. Prostory, město i ubytování bylo perfektní. Jsme velice spokojení.

b)       

 

Lillian Sonberg

a)      Jsem se vším velmi spokojená. Je to teprve můj druhý kongres, který jsem navštívila. Pokud se týká toho, kde bydlím a všeho dění okolo, tak je to dobré.

b)      Někdy mě napadne něco, co by se dalo vylepšit, ale pak to hned zapomenu, takže to jistě nemohlo být důležité. Vlastně jedna věc mě napadá – bylo by dobré, kdyby přednášející hovořili do mikrofonů.

 

Dotázaný, který se nepředstavil

a)      V celku ano. Dokonce koketuji s myšlenkou, že se sem přestěhuji. Bydlím na západním pobřeží ve státě Washingtonu, nedaleko Seattlu. Praha je moc velká a hlučná, ale nějaké takové menší univerzitní město by mi náramně vyhovovalo. Aby měl člověk přístup ke kultuře, a přitom aby to nebyla taková, jak my tomu říkáme “tourist trap”.

b)      Šedá kniha s programem je neúplná, schází tam spousta vystoupení. Některé informace nebyly navíc přesné. Ale já jsem se nezasloužil, tak nemám právo kritizovat. Jinak jsem naprosto spokojen.

 

Mila Šašková-Pierce, jazykovědkyně z univerzity v Nebrasce

a)      Moc se mi tady líbilo, myslím si, že to byl doposud nejlepší kongres. A kromě toho je Olomouc nádherné město. Lidé nás prováděli, všechno nám ukazovali a chovali se k nám velice vstřícně. Zajímali se o nás a my samozřejmě zase o ně. Teď se těším na sobotní exkurzi, hlavně na skanzen. Je to tu báječné.

b)       

 

Ing. Bohuslav Vodička

a)      Všechno bylo perfektní. Počínaje ránem a konče pozdním večerem. ¨

b)      Výhrady nemám absolutně žádné! Akorát lidi, co se tady o to zasloužili, by měli dostat nějaké zadostiučinění. Kromě pochvaly ještě něco navíc.

 

Prof. Zdeněk David

a)      Prostředí je tu velmi zajímavé. Historické budovy jsou unikátní v každém ohledu. Organizace byla také dobrá. Vždycky jsem se měl na koho obrátit, když jsem se potřeboval na něco zeptat. Bankety a recepce byly dobře organizované, ale byly stále ve stejném prostředí. Hala v Konviktu je sice krásná, ale stále se to opakovalo. I opera byla zajímavá.

b)      Posluchárny byly dost malé, takže když byl velký zájem o přednášku, museli lidi stát. Bylo by dobré, kdyby pro takové přednášky jako Prezident Beneš, Odboj nebo Vojenská historie, u kterých se dá předpokládat hojná účast diváků., byly k dispozici větší posluchárny. I když to vypadalo, že v budově větší nejsou. Ještě mě napadá, že tu byly děti. To jsem snad na žádném kongresu ještě neviděl. Vypadalo to trochu divně. Sice nevyrušovaly, přesto by se hodila nějaká opatrovna pro děti.

 

David Chroust, knihovník pro slavistiku na Texaské univerzitě, 3. rokem doktorand na katedře historie

a)      Na kongresu si nejvíce cením různorodosti. Schází se tu lidi různých profesí, různého geografického původu.

b)      Nelíbí se mi, že se panely vzájemně kryjí. Když jsem na jednom, tak nemůžu být na druhém. Panel o prezidentu Benešovi, o kterém se dalo čekat, že bude velká účast, byl v malé místnosti. Ale to jsou maličkosti.

 

Miroslav Koudelka, Olomouc

a)      Já jsem tady dneska jenom jako “guest speaker”. Ale vždy, když vidím těch několik párů očí nažhavených na to, aby se něco dozvěděly, tak cítím velkou odpovědnost za to, abych ty lidi nezklamal. Je to úžasné, když si představíte, že se sjedou lidé z celého světa, aby se něco nového dozvěděli.

b)       Za ty dvě hodinky, co tady jsem, můžu říct, že to kafe bylo moc horké.

 

Robert Dulfer, Třeboň

a)      Budu na to mít dobré vzpomínky a pro naši firmu je to zajímavé i díky kontaktům, které jsme tady navázali.

b)      Chybí mi tu káva. Já ji potřebuji, ale nemám ji, protože nevím, kde ji tady můžu sehnat.

 

Šárka Alföldy

a)      Asi nejvíc se mi líbí atmosféra, která tu je. Sešli se tady Češi a Slováci ze všech koutů světa, kteří jsou už dlouho pryč, a přesto je tu cítit láska k domovu a sounáležitost mezi nimi. Povídají si spolu a pořád si mají co říct. Co se týče organizace, tak se mi kromě přednášek líbí také kulturní akce, protože je tady spousta kvalitní hudby. Mám předplacené obědy a je výhoda, že jídlo dostaneme brzy, nemusíme čekat a stíháme odpolední program. Ale je pravda, že někdy bych si vybrala třeba něco jiného.

b)      Víte, že negativa ani nevidím? Já musím říct sama za sebe, že jsem nadšená.

 

 

zpět

 

 

 

Já o celé akci mohu mluvit pouze v superlativech

 

O zhodnocení kongresu jsme požádali i Miloslava Rechcigla, prezidenta SVU.

 

a) Kongres nejen splnil naše očekávání, ale zdaleka je i převýšil. Jsme velice spokojeni. Mluvil jsem s mnohými návštěvníky a musím pochválit jak kvalitu programu, včetně společenských a kulturních akcí, tak pohostinnost, srdečnost a přátelství zdejších lidí. Účastníkům se Olomouc líbila. Já o celé akci mohu mluvit pouze v superlativech. To je moje zhodnocení, dal bych tomu jedničku plus.

Pokud jde o SVUinfo, myslím si, že můžete být hrdí na to, co jste vykonali. Lidé bulletin vítali, často tam viděli svoji fotografii či nějaké své proslovy. Udělali jste to velice hezky – jsem přesvědčen, že to pomohlo celé věci. Považuji to za šťastnou myšlenku.

 

b) Rád bych tu viděl více návštěvníků z České republiky. Byla tu řada mladých lidí, ale s nadšením bych uvítal tak dvě stě studentů. Kdyby se podařilo nějak zařídit, aby například univerzita dala studentům nějaké výhody a ti přišli jako návštěvníci, bylo by to úžasné a prospěšné. Právě z tohoto důvodu byla možnost přijít zdarma. Kdyby absolvovali oněch 5 – 6 dní, univerzita by jim mohla udělit bonus ve formě kreditů, jistě by to pak přitáhlo mnoho zájemců. Vždyť je to příležitost uplatnit a zlepšit svoji angličtinu a naučit se spoustu věcí. Vždyť zde byla zastoupena témata, která pokrývala téměř všechno. To je jeden aspekt, nad kterým by stálo za to se do budoucna zamyslet. Vím, že teď jsou studenti mimo, a to je podle mě škoda.

 

 

zpět

 

 

 

Co by na to řekl Komenský?

 

Kdo by neznal autora knihy Svět v obrazech. Tento muž proslavil země Koruny české daleko za jejich hranicemi. Po celém světě je nazýván Učitelem národů, protože položil základy modernímu školství. Právě on byl tématem včerejšího symposia. Dr. Michal Bauer z Jihočeské univerzity se zaměřil na interpretaci osobnosti Jana Ámose Komenského v domácí a exilové žurnalistice po roce 1948.

Po únorových událostech, jež zcela změnily politickou situaci v zemi, se Komenského život a dílo začaly reinterpretovat ve prospěch nově nastoleného komunistického režimu. Stalo se tak hlavně z obavy, aby se této celosvětově proslulé postavy nezmocnil exil. 

Osobnost  J. A. Komenského byla redukována pouze na pedagogický a literární rozměr. Na  marxisticko-leninistické převýchově společnosti i s pozdější stalinistickou úpravou se měli podílet nejen školy, ale i umělci. Právě v osobnosti Učitele národů se oba požadavky slučovaly. Komenský byl dokonce účelově považován za prvního socialistického pedagoga, jelikož  jeho metody nemohly být aplikovány do školského systému dříve, dokud nezvítězil socializmus nad buržoazií, dokud nevznikla beztřídní společnost. V předmnichovské republice zneužívala Komenského odkaz buržoazie k nacionalistické a klerikální propagaci, ale ani ji nenapadlo realizovat jeho geniální pedagogické myšlenky v praxi. To dokázal až Sovětský svaz – první socialistická země, kde se Janu Ámosovi Komenskému dostalo zasloužilého uznání. K šíření Komenského myšlenek do Československa mohlo dojít nejdříve v roce 1945, kdy byla ČSR osvobozena Rudou armádou.

V souvislosti s Komenským se často objevoval přívlastek geniální, což byl odkaz na osobu v té době nejgeniálnější – na Stalina. Komenského pedagogika byla označována za revoluční, neboť vychovávala mladé revolucionáře. Došlo k záměrnému zkreslení ideje jednotnosti vzdělávání. Komenský sice usiloval o jednotnost, ale zcela v jiném smyslu než později zavedl Zdeněk Nejedlý. Socialistické a lidovědemokratické školství bylo v dobovém tisku považováno za jediné všeobecně humanistické vzdělání. Celý školský systém měl být vystavěn na pravdivosti, objektivnosti, laskavosti a mírnosti.

Na počátku padesátých let byl Komenský reflektován též jako lidový básník a spisovatel.  Lidovost byla tehdy chápána v Leninově smyslu, to znamená, že vše, co je cenné, pokrokové a perspektivní, souvisí s lidem, a byla také vrcholem uměleckosti.

České exulanty, kteří byli nuceni po únoru 1948 pro své politické přesvědčení opustit vlast, potkal podobný osud jako Jana Ámose Komenského, posledního biskupa jednoty bratrské.  Paradoxem je, že právě jeho osobnost, která je symbolem pobělohorských exulantů, byla použita jiným utlačujícím systémem  k tomu, aby šířila jeho myšlenky. Co by na to asi řekl?

-jk-

 

 

zpět

 

 

 

Česká hudba ve světě, světová v ČR

 

Na čtvrtečním odpoledním panelu Music and musicology si diváci kromě přednášek vyslechli i zajímavé hudební ukázky – např. skladby Pavla Josefa Vejvanovského a Jacoba Galluse. Největší ohlas však vzbudily české písně s anglickými texty, které v nahrávkách zpívali američtí krajané. Ty zahrnul do své přednášky Jesse Johnston z michiganské univerzity, který hovořil o polce.

Navštívil různé festivaly, kde se tento tanec učí i prakticky předvádí. Polka je totiž populární od Skandinávie až po Indonésii, Ameriku nevyjímaje, patří k českému historickému dědictví. Toho jsou si američtí Češi vědomi a pro české polky tvoří nové texty, které vypovídají o české realitě a jsou tak považovány za součást české hudby.

Pěvkyně a muzikoložka Dagmar Hasalova-White hovořila o pobytech slavného skladatele Wolfganga Amadea Mozarta v Praze a Olomouci a prozradila i mnoho zajímavostí z jeho soukromého života.

Lewis Reith s velkým zaujetím přednášel o českém barokním hudebníkovi Pavlu Josefu Vejvanovském, který je podle něj neprávem opomíjen a měl by být zařazen mezi evropské velikány své doby. “Tento skromný hudebník z Kroměříže nepočítal s tím, že by jeho dílo mohlo být publikováno. Z většiny je uloženo v archivu kroměřížského paláce. Jeho hudba je přitom o třídu lepší než mnoha jeho současníků,” uvedl Reith, který si podle vlastních slov zamiloval kromě hudby kroměřížského umělce i jeho rodné město

vp-

 

 

zpět

 

 

 

Průmysl a obchod

 

Na kongresu si na své přišli i zájemci o ekonomiku, obchod, architekturu. Všechna tato témata, stejně jako problematika uzavírání smluv mezi americkými a českými firmami, byla projednávána na diskusním panelu o průmyslu a obchodu. Představila se firma Espace Morava, s. r. o., mladá softwarová společnost, která vznikla na počátku roku 1994 a úzce spolupracuje s Katedrou informatiky na UP, i odbornými pracovišti v zahraničí. Nejzajímavější příspěvek přednesl Bohuslav Vodička, který žije ve státě Massachusetts a jako inženýr se podílel na mnohých stavbách v USA. Zmínil se i o problémech, které zakusil, když se pokoušel proniknout na český trh.

-fim-

 

 

zpět

 

 

 

Brno proti komunismu

 

Když jsem byla malá, ptala jsem se s dětskou naivitou: „Ten prezident Husák je takový hodný pán, že, mami?“ Maminka jen neurčitě zavrtěla hlavou, což jsem považovala za souhlas. Později jsem pochopila, proč tak reagovala. Lidem, kteří v Husákovi rozhodně hodného pána neviděli, byla věnována včerejší přednáška na téma Brno, druhé centrum odporu proti komunistickému režimu. Příspěvky popisovaly události z let 1945 až 1990.

David Kovařík se zaměřil na činnost brněnských vysokoškoláků, kteří patřili před únorem 1948 k největším oponentům komunistické politiky. Důkazem protikomunistických nálad na vysokých školách byly volby do studentských výborů, kam se většinou nedostal ani jeden komunista. Na útočný článek ministra informací Václava Kopeckého vysokoškoláci reagovali: „Odmítáme názor, že antikomunismus je zrada, a o svém světovém názoru si rozhodujeme sami.“ Oporu našli mladí lidé i v místním ústředním výboru, jehož členové uzavřeli demokratický blok.

Proti totalitní moci vystupoval také Sokol a katolická církev, která měla na jižní Moravě silné pozice. Příkladem statečného postoje katolíků proti režimu může být kaplan B. Burian, který přečetl protikomunistické prohlášení na slavnosti Božího těla. V zápětí byl zatčen a odsouzen k mnohaletému vězení, ve kterém následně zemřel.

Veřejnost se na protest shromažďovala při neformálních příležitostech u nedostavěného pomníku T.G. Masaryka. V listopadu 1951 zachvátily Brno dělnické nepokoje, kterých se zúčastnilo deset tisíc osob. Nikde jinde tak bouřlivé protesty neproběhly.

Činnost studentských hnutí v letech 1968 – 1971 přiblížila Martina Miklová. Mládež sehrála významnou roli při formování Pražského jara. Studentské slavnosti se vyznačovaly radikalismem a značnou otevřeností. Zvláště vynikal student J. Müller, který se snažil prosadit autonomnější postoj Československého svazu mládeže (ČSM). Od roku 1968 studenti začali zakládat nestranické a na ČSM nezávislé organizace. Největšího věhlasu dosáhl Spolek posluchačů filozofie v čele s J. Eliášem a Spolek posluchačů Přírodovědecké fakulty pod vedením P. Zemana. Vydávána byla řada studentských časopisů. K nejznámějším patřil pražský časopis Student, který pronikl i do Brna.

Jiří Pernes pojednal o odporu proti normalizaci v Brně na počátku 70. let, který byl spojen s osobnostmi angažovanými v KSČ před svým vyloučením v roce 1968. Od roku 1965 se uvnitř jihomoravské krajské organizace KSČ začala vytvářet demokratická platforma, která se snažila změnit politiku strany. V čele stáli A. Černý, J. Špaček a J. Šabata, kterým se v průběhu roku 1968 podařilo dosáhnout významných postů, čímž mohli vyvíjet tlak na vedení KSČ. Mimoto se formovaly i nekomunistické organizace, např. Československá strana socialistická (ČSS). Ta sdružovala skupinu lidí, která souhlasila se změnou politiky, ale nebyla ochotna podporovat komunisty. Její součástí byl Diskusní klub a Klub mladých socialistů. Diskusní klub pořádal přednášky na tabuizovaná témata jako mezinárodní politika, legionáři, procesy v 50. letech apod. Pod vlivem těchto dvou frakcí došlo ke změně vedení v ČSS.

S příchodem G. Husáka se situace výrazně změnila. Prováděly se čistky ve stranickém aparátu, vyloučeno bylo více než tři sta tisíc členů KSČ. Snahou státní moci bylo také zabránit vzniku opozice uvnitř ČSS, ve které jednou z nejradikálnějších složek byl právě brněnský městský výbor – v lednu 1970 byl zrušen. Jeho členové, stejně jako bývalí komunisté, se i poté scházeli, předávali si informace, poslouchali cizí rozhlas, překládali zahraniční časopisy.

Radek Slabotinský výklad doplnil o události z let 70. a 80. Poukázal na spontánní odpor lidí proti okupaci Československa. Státní moc reagovala mohutnou tiskovou kampaní, ve které odrazovala občany od účasti na demonstracích. Represe vyvrcholily 21. srpna 1969 masovou demonstrací, která byla tvrdě potlačena. Kromě aktivní veřejnosti se proti vládě stavěly různé občanské společnosti. Mezi nejznámější iniciativy patřila Charta 77, jejíž druhé největší centrum bylo právě v Brně.

-mak-

 

 

zpět

 

 

 

Hrál jsem tenis s Benešem,

 

říká Vladimír Kabeš

 

Včera dopoledne se u příležitosti 140. výročí narození prezidenta Beneše a 65. výročí zahájení jeho přednášek na Univerzitě v Chicagu na téma Demokracie dnes a zítra konala diskuse Edvard Beneš, druhý prezident samostatného československého státu.

Více než tři desítky zájemců si poslechlo fakta ze života muže, který stál v čele Československa v letech 1935-1938 a 1940-1948. Příspěvky se týkaly Benešova osobního života, politické tematiky i jeho postojů k demokracii.

Historik Josef Čermák nastínil dobu let předválečných i okupace a soustředil se na vykreslení důležitých politických událostí, které měly vliv na pozdější vývoj našeho státu.

Dr. Vladimír Kabeš se odchýlil od politické a společenské charakteristiky prezidentovy osobnosti, o které toho podle něj bylo napsáno dost a dost, a zmínil spíše intimní aspekty prezidentova života hlavně z let 1934-1936, kdy Beneš bydlel nedaleko Sezimova Ústí. Vykreslil ho jako šesté z celkem deseti dětí, jako houževnatého chlapce a hlavně velkého sportovce.

"S Benešem jsme byli přátelé už od dětství. Hrávali jsme spolu tenis a chodili na fotbal," vzpomíná Kabeš. Podle něj možná právě sport vypěstoval v Benešovi vlastnosti, které z něj udělaly ambiciózního muže se smyslem pro fair play.

Aspektům hodnocení osobnosti Edvarda Beneše a jeho činů ve sdělovacích prostředcích byly věnovány následující příspěvky. Nastíněna byla Benešova koncepce upevnění vnitrostátní jednoty a vyrovnání se s menšinami, hlavně s Němci, protože na Slováky nebylo nahlíženo jako na menšinu, ale jako na rovnocenný národ ve státě.

Konec symposia ovládla diskuse, která umožnila výměnu nejrůznějších názorů a jejich následnou konfrontaci.

"Symposium bylo zaměřené především na otázky týkající se konkrétně osoby Edvarda Beneše. Myslím si, že by bylo vhodné zabývat se i větším okruhem otázek. Především je třeba pochopit i souvislosti, které tu v Evropě tenkrát panovaly," uvedl student politologie FF UP Karel Kouba.

"V dnešní diskusi jsme si dali za úkol hovořit o osobnosti, myšlení a politické činnosti prezidenta Beneše z různých pohledů. V rámci krátkého symposia jsme však mohli vyčerpat jen zlomek toho, co by si prezident Beneš zasloužil. Debata, stejně jako příspěvky účastníků, byla velmi zajímavá. Množství otázek zůstalo nezodpovězeno, protože Benešův život byl obsáhlý, nabitý myšlením a činností. Vypořádat se s celkovým pohledem je nad síly jakéhokoliv velkého a odborného shromáždění," zhodnotil vystoupení Mojmír Povolný.

 

-les-

 

 

zpět

 

 

 

Řeč těla v cizím jazyce

 

Na včerejší dopolední panelu Language and linguistics vystoupili čeští i američtí jazykovědci, kteří hovořili o různých aspektech jazyka. Vít Bubeník přednášel o vlivu češtiny a slovenštiny na romštinu. Pavel Caha z Masarykovy univerzity v Brně pak promluvil o českých adjektivech v synchronní a diachronní perspektivě. Největší zájem vzbudila přednáška doktorky Mily Šaškové-Pierce z univerzity v Nebrasce o neverbální komunikaci: “Věnuji se tématu gestuálního jazyka v češtině, protože prakticky v žádném jazyce se gestikulace nevyučuje. Přitom se jazyk od jazyka velice liší. Studenti jsou zvyklí mluvit a zároveň gestikulovat. Tělem vyjadřují něco jiného, než vyjadřují slovy. Je třeba, aby si to neuvědomili. Lidé neumí mluvit bez toho, aby gestikulovali, ale uměřená řeč si žádá uměřenou gestikulaci. Stejně jako každý tělesný pohyb, je i gestikulace naučená, nevědomá věc. Při používání nového jazyka se musí znovu nastudovat. Chyba v gestikulaci totiž může vést k různým nepříjemným faux pas. Proto by se gestikulace měla stát součástí výuky cizích jazyků.”

-vp-

 

 

zpět

 

 

 

Měli bychom vědet, kdo jsem, být něčím zajímaví,

 

říká profesor a spisovatel Stanislav Komenda.

 

Přednášky na téma tvůrčí psaní se zúčastnil také profesor Stanislav Komenda, který pracuje na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se psaním esejů a fejetonů na politická témata, které publikuje v regionálním tisku. Je členem České asociace spisovatelů.

 

Kromě statí, esejů a fejetonů píšete také poezii. Jak jste se k psaní poezie dostal?

Poezii jsem psával hlavně v době, kdy jsem byl trochu mladší, vydal jsem asi deset nebo patnáct sbírek. V dnešní době, kdy se knihy lépe píšou než vydávají, si poezii vydávám většinou vlastním nákladem s pomocí univerzitního nakladatelství. Vydám si vždycky sto kusů a potom je rozdávám známým, kamarádům a studentům, kteří mají pro poezii smysl. Není jich mnoho, protože učím na lékařské fakultě a většina mých studentů jsou zdravotní sestry.

 

Fejetony a eseje jsou na sociální a politická témata. Jaká je tematika Vaší poezie?

Zabývám se třeba pojetím absolutních hodnot jako jsou čas nebo problém lidského života, kdy neustále žijeme s  představou, že jednou umřeme, že lidský život je konečný a že čas se nedá uschovat do truhly jako peníze. Nejde vrátit. Můžeme ho jen dobře nebo špatně, lépe nebo hůře využít. Zabývám se také pojetím humanity.

 

Myslíte si, že u nás humanita chybí?

Ano, chybí hlavně v politice. Ve svých fejetonech politikům také hodně spílám. Má kniha, soubor fejetonů se jmenuje Intelektuální potrat civilizace (na osm): Politika. Je to jako do křížovky. Já politikům nelichotím, ač mám v senátu dost dobrých přátel, jako jsou např. Jařab, Mezihorák nebo olomoucký primátor Tesařík, ale situace v politice mě prostě dráždí, a proto o tom píšu, myslím, že by se o tom mělo psát.

 

Zmínil jste pojetí času. Kdyby se čas dal vrátit, do jaké doby by to bylo? Které období v naší historii se Vás nejvíce dotýká?

Já bych se zpátky vracet nechtěl, protože si myslím, že bych se nudil. Dnešní doba je jiná, moderní. Máme tu nový fenomén, fenomén internetu a to nám otevírá spoustu nových možností. Já např. vydávám na internetu měsíčník s názvem Liber catenatus - Kniha v řetězech (http://liber.upol.cz). Možná to nečte mnoho lidí, možná to nečte nikdo, ale už ten fakt, že to může existovat, je úžasný. Nechtěl bych se vracet nikam jinam.

 

Jaké je Vaše pojetí vědy a umění?

Já to striktně neodděluji. Umění je forma poznání, jak tvrdil Masaryk. Dobrý román, dobrá tvorba dokáže odhalovat zajímavé momenty, problémy, otázky úplně stejně, jako to dokáže psycholog nebo matematik, jenomže věda nemůže skončit jen u nápadu. Musí vytvořit hypotézy a ověřovat, jestli je objektivní. Básník má nápad, sepíše to a prezentuje to subjektivně. Ale vědec musí svůj nápad formulovat jako hypotézu a potom ji verifikovat nebo falzifikovat.

 

Udržujete kontakty s vědci ze zahraničí, souvisí to nějak s Vaší hypotézou ověřování vědeckých poznatků?

Věda je samozřejmě internacionální, neexistuje česká věda, neexistuje socialistická, ani kapitalistická věda. Existuje věda jako objektivní záležitost, která může být občas znásilněna jako ideologie, ale obvykle to trvá jen krátkou dobu. Literatura a poezie má na druhé straně také svou dimenzi, překládat poezii znamená psát ji znovu na dané téma. V poezii jdeme po obsahu, který se snažíme vyjádřit slovy. Ve vědě jdeme po slovech. Většinou jsou to odborné termíny, takže překládáme slova, ne obsah.

 

S jakými zkušenostmi jste se setkal v zahraničí, jak je na nás nahlíženo?

Když jsem byl v Irsku, řekli mi známí, ty jsi z Čech, že? Tam se prý vyprávějí vtipy, řekni nám něco. Já nevím, jestli jsem tenkrát uspěl, ale hlavní je, a to říkával už Švejk, že je dobré, když člověk je přímo odněkud, je přímo nějaký. Mělo by se zdůrazňovat studentům, že se očekává, abychom byli v objektivním mezinárodním pohledu solidní, abychom věděli, kdo jsme, byli vzděláni a kromě toho, abychom byli něčím zajímaví, např. tancem, zpěvem...

 

Říkal jste, že se máme snažit být zajímaví, a to se na nás zatím nahlíží jen jako na vypravěče vtipů? Nebo jste se setkal ještě s jiným náhledem?

Tak samozřejmě jsem nechtěl říci, že vyprávění vtipů je bráno jako nějaká univerzální česká vlastnost. Před třemi lety jsem dostal od primátora a magistrátu tohoto města cenu města Olomouce. Bylo nás tam šest, kolega Peřina aj. A tam jsem tehdy přemýšlel a přišel na to, že člověk nereprezentuje své město, ale město reprezentuje člověka v cizině. Potvrdilo se mi to několikrát, např. když jsem byl v Dublinu, mohl jsem se chlubit stářím naší univerzity a historií města, která je skutečně unikátní, takže Olomouc reprezentovala mě. V USA, ve Washingtonu jsem viděl figuru Lafayetta a zmínil jsem se, že jsme ho u nás v Olomouci tři roky věznili. Tenkrát se dělala jeho slavnostní deska na náměstí Republiky, na  budově vojenského archivu. Bylo to v roce 1997 u výročí jeho propuštění. Tehdy také Olomouc reprezentovala mě. Krásná je naše radnice, kaple sv. Jeronýma, kterou jsme otvírali v roce 1942, v době, kdy Kolumbus se jel podívat na Indiány. Prostě když je člověk z města, jako je Olomouc, tak opravdu  město reprezentuje člověka.

 

-les-

 

zpět